Let Me Down Slowly [CZ]

iii. pevnost ze skla

      Po dvou týdnech co předstírali, že se neznají, dosáhla Olivera panická hrůza z toho, že tohle opravdu směřuje k jejich konci, katastrofálních rozměrů.
      Dal mu přece dva týdny času. Za takovou dobu si to jeden může v hlavě dostatečně srovnat.          
      Proto mu začal volat a psát jako šílenec. 

      Celá rodina se ho snažila usměrňovat a přesvědčit, že by mu mohl dát trochu víc času.
      Jeho máma říkala, že už když Filipa viděla poprvé, věděla, že ho má doopravdy rád. Že se na něj tak díval. Těžko říct jak se na něj tehdy díval, ale řekla to, jako by to bylo naprosto zřejmé.
      Jeho táta mu zase řekl, že pro jednu květinu slunce nesvítí, a že potká ještě spousty kluků jako je On. A že by se kvůli němu neměl zbytečně trápit.
      Viktorie na tohle šílenství už byla vážně alergická. Snažila se svého bratra rozptylovat všemi možnými prostředky. Ale jako by mu snad mohlo něco nahradit to jediné, na čem mu momentálně záleží.

      Po nocích se mu nedařilo usnout, protože se nechtěl probudit do dalšího dne, ve kterém Filip nebude v jeho životě. Nechtěl ho denně potkávat, procházet kolem Něj a nedočkat se ani vlídného pohledu. Nechtěl chodit na tuhle pitomou školu, kde se neměl s kým bavit, protože to vypadalo, že se nikdo nechce bavit s ním. Ať už to bylo čímkoli.

      Na konci třetího týdne, co trpěl "absťákem" po jeho tajné lásce, se rozhodl vzít záležitosti do vlastních rukou.
      Bylo to jako věčnost, než mu Filipův táta otevřel dveře a pustil ho dovnitř. Oba jeho rodiče ho měli rádi. Byli nadšení z toho, že si jejich syn konečně našel slušného kamaráda. Ano, kamaráda. O vzájemných citech mezi nimi neměli ani ponětí.
      „Je tu Oliver!" zakřičel do bytu. Oliver byl ještě na chodbě a zouval si boty, když se dveře z Jeho pokoje otevřely.
      „Tati," zašeptal, „řekni mu, že nejsem doma."
      Au.
      Jeho táta si odkašlal, aby mu dal nenápadně najevo, že o kom se mluvívá, nedaleko bývá.
      Oliverovi se zatočila hlava. Musel se chytit botníku, aby se nesesunul k zemi. Tohle se mu stávalo čím dál častěji. Ale tohle byla obzvláště nevhodná doba. Měl sto chutí prásknout dveřmi a vykašlat se na Filipa a celé tohle hloupé město. Ale prostě jen vešel do obýváku a pozdravil Ho. Vypadal jako vždycky.
      Pohybem hlavou naznačil, že má jít za Ním do pokoje, což taky udělal.
      Posadil se na Jeho postel. Nutilo ho to si vzpomenout na den, kdy byl ve Filipově pokoji poprvé.

V celém domě tenkrát nikdo nebyl. Mohli jsme uspořádat party nebo vybrakovat alkoholovou zásobu jeho rodičů, ale my přesto zůstali v Jeho pokoji. Byl stejný jako Filip. Chci říct, že místo, ve kterém trávíte nejvíc času o vás vždycky vypoví nejvíc, ale kdybyste viděli pokoj Filipa, řekli byste si, že to nemůže být pokoj nikoho jiného. Ať už to bylo kvůli vinylovým deskám přibitým na zdi nebo kvůli medové barvě stěn. Přesně takovou barvu by měla Filipova duše.
Medovou.

„Chybí ti domov?" zeptal se tenkrát. Zavrtěl jsem hlavou. 
„Můj domov je teď tady. Ale vzpomínky mi nikdo nevezme," zasnil jsem se. 
„Řekni mi nějakou. Něco z tvýho dětství. Nějakou perfektní vzpomínku." Otočil se ke mně jako by to pro něj byla ta nejdůležitější věc. 
„Když jsme byli malí, hodně jsme se se ségrou hádali. A jednou jsem si postavil takovou pevnost přes půl pokoje. Byla z matrací a polštářů a tak. Naházel jsem tam všechny svoje hračky a knížky, hlavně ty knížky. Ségra se tam strašně chtěla podívat, a já jí řekl, že tam smí jen pod podmínkou, že se nebudeme hádat, protože na tak kouzelném místě se lidi hádat nesmí, a že smutek tam neexistuje, a taky, že všechna tajemství tam musí zůstat a takový kraviny." Zasmál jsem se.
Když jsme přestal vyprávět, Filip se také široce usmíval a něco se mu lesklo v očích. Rozhlédl se po svém pokoji a mně došlo na co myslí.
Přesunuli jsme křeslo a židli vedle postele, což s postelí tvořilo dvě stěny. Z postele jsme sundali matraci a spojili ní křeslo s postelí na druhé straně. Dostali jsme tak malý trojúhelníkový půdorys. Přes to všechno jsme přehodili dvě povlečení od peřiny a tuhle střechu podepřeli vysokou lampou. Vlezli jsme si dovnitř a leželi pokrčení v nepřirozených pozicích, abychom se tam vůbec vlezli, ale troufám si říct, že jsme oba byli opravdu šťastní. Protože ty Filipovy oči, ty tenkrát opravdu zářily. Chvíli jsme si jen tak povídali a pak se to stalo.
„Říkal jsi, že všechny tajemství tady zůstanou, že?" zeptal se šeptem. Slyšel jsem jak se mu zrychlil dech.
Přikývl jsem. Filip polkl a mlčky se mi zadíval dlouze do očí. Potom na rty. Nečekal jsem na nic. Přitiskl jsem svoje ústa na jeho a prsty si přidržel jeho tvář. Něžně mě chytil za zápěstí. Políbili jsme se. 
Políbili jsme se.
Políbili jsme se.
Políbili jsme se.

      Teď tu žádná pevnost nebyla. Žádné tajné místo, kde by se nesměli hádat, kde smutek neexistuje.
      Byli tu jen oni.
      „Řekl jsi, že mě máš rád," začal Oliver zpříma.
      „A ty jsi zase slíbil, že mi dáš čas," odsekl stejným tónem.
      „Dal jsem. Měl jsi dva týdny. Dva týdny! A ani mě nepozdravíš. Mohli jsme předstírat, že jsme kamarádi nebo bratranci, cokoliv. Ale proč si do háje hraješ na to, že mě nenávidíš?"
      „Nikdy jsem neřekl, že tě nenávidím," osočil se. „Proč tohle děláš? Proč nás zabíjíš?" střelil po něm. 
      „Já? Já nás zabíjím?!" vykřikl Oliver.
      „Tiše!" napomenul ho a s ukazováčkem přiloženým ke rtům se podíval směrem ke dveřím.
      Hlavně aby je nikdo neslyšel.
      „Prostě mi jen dej čas. Nebo si prostě najdi někoho, kdo je víc jinej než já." I po tak dlouhé době se vyhýbal jakémukoliv příému označení.
      „Já nechci nikoho jinýho sakra."
      „Ale já jo. Chci holku, chápeš? Normální holku."
      Oliver vstal z postele. Nemohl tady být. Nemohl tohle poslouchat. Už ne. 
       „K-kam jdeš?" vykoktal zaraženě Filip. Nečekal, že bude takhle reagovat. "Nechoď nikam." Chytil ho za ruku, aby ho zadržel.
      Oči se mu zalily slzami, když tohle poslouchal. Nechtěl se na Něj otočit, aby to viděl. Nechtěl mu ukázat, co s ním dělá. Chtěl prostě jenom odejít a v klidu se vybrečet. Sám.
      Ale Filip ho zezadu pevně obejmul.
      „Já se bojím, chápeš? Jejich reakce na nás. Pořád dělají hloupý vtípky o teplouších, nechci, aby si ze mně taky dělali srandu, aby se na mě vysrali," vychrlil ze sebe.
      "Takže se radši vysereš ty na mě?"
      "Tak to přece není!" Zhluboka se nadechl. "Dobře, omlouvám se. Dáš mi ještě šanci, prosím?"
      Oliver se na Něj otočil, ačkoli věděl, že je to jistá cesta do pekel. V momentě kdy viděl ten Jeho pohled už Mu nedokázal říct nic než "Zvládneme to." A pohladil ho po tváři.

      Filip se rozhodl všechno napravit, a tak neprotestoval, když se tentokrát Oliver snažil vytáhnout ven.
      Procházeli se po parku. Bylo to skoro jako dřív. Skoro. Až na to, že Oliver pořád mluvil, ale jeho společník se vůbec nesoustředil na to, co říká. Téměř neodpovídal a pořád se rozhlížel jestli někde není někdo, kdo by ho znal.
      V létě to takhle nebylo. Možná Mu tehdy přišlo, že když se dlouho s nikým neuvidí, zapomene se na to. Jenže teď to všechno bylo příliš aktuální. Navíc je teď znali oba.
      Ale ani se nedrželi za ruce. Nevykazovali žádné známky toho, že by mezi nimi mohlo být něco víc než přátelství. Ani tak se přes to Filip nemohl přenést. Ať se snažil sebevíc. 
      Strávili spolu celý den. A stálo to za to.

      Za to všechno, co mělo následovat.