Isabelle

57. KAPITOLA_NÁLADY

Den 138-140.

Bože.
Ty dny okolo vánoc jsou hezké období.

Zvlášť v případě, kdy sněží.

Když jsem se ráno probudila s myšlenkou, že je úterý, nálada mi klesla. Ještě čtyři dny. Čtyři dny nudění ve škole.

Okamžitě však zase naskočila když jsem odhrnula závěsy.

Všude bylo bílo.

Tlusté vločky se snášely na již bílou zem a tvořily tak další vrstvy té bílé krásy.

Srdce mi radostí poskočilo.

Opravdu sněží.

Hlasitě jsem se rozesmála. Po chvíli jsem však už ani nevěděla jestli brečím, nebo se směju. Tak moc jsem se bála že již nikdy sníh neuvidím.

Jo.
Bylo to celkem zajímavé ráno když jsem každičkou chvíli běhala k oknu abych se ujistila, že sníh ještě nezmizel.

Mamka si dokonce začala dělat i starosti jestli jsem v pořádku, a já jsem nebyla, ale jinak radost sdílel se mnou.

I ten řidič autobusu se usmál nad mém dětinském chováním když jsem po sobě na zastávce zanechala né moc nenápadného sněhuláka.

Clare s Emily se mi pak tak smály, že jsem se nakonec uráčila naštvat a stěžovat si Austinovi.
Hodně mě potěšilo když se mnou normálně mluvil a nebyl po včerejším rande naštvaný.

„Drahá Isabelle, ty jsi ale opravdu roztomilá," řekl mi na to Austin načež se začala s holkami řehtat jak blázen.

„Kdyby tu byl Noah určitě by tě pochopil Izzy,"zasmála se Emily.

Kdyby tu byl.

Měla jsem tak dobrou náladu. Tak moc dobrou. Že jsem byla hloupější a naivnější než jindy.

Popadla jsem mobil a jala se do vytáčení jeho čísla.

Emily i Clare se naklonily ke mně a poslouchaly jak se z telefonu ozývá hlasité "túúúú".

„Haló?" ozvalo se.

Jemný holčičí hlas.

Nějaká holka.

Mlčela jsem. Nebyla jsem schopná něco říct. Tak moc to píchnutí u srdce bolelo.

„Promiň, je tam Noah?" ozvala se Clare a převzala jsem ode mě s Emily telefon.

Je to moje chyba.

Sakra.
Jak jen jsem mohla čekat, že by na mě čekal? Že by mě ještě chtěl po tom co jsem ho odmítla.

Bože.
Jasně že si našel jinou. Na to byl moc báječný, aby žádnou neměl.

Tak moc jsem se nenáviděla.

Nedokázala jsem se ovládat. Po tváři mi zase kanuly slzy. Měla jsem chuť si rvát vlasy. A tak jsem si zabořila nehty do dlaně.
Dýchej Floresová.
Ta bolest pomáhala.

„Izzy?"
Clare a Emily stály za mnou. Zhluboka jsem se nadechla otočila jsem se na ně. Pohled jsem stočila na zem.

„Prý si Noah nechal odemčený mobil na lavici když někam šel a ta holka to jen vzala," jala jsem do vysvětlování Emily. Nezapomněla si mě u toho zkoumavě prohlížet. Jo, měla jsem ty oči nechat sklopené.

„Jsi v pohodě?" zeptala se Clare.

Asi už to nedokážu.
Zabíjet v sobě city.

„Myslela jsem, že to přejde víte?" řekla jsem. Žaludek jsem měla sevřený.

„Miluješ ho."
Emily ze sebe vypustila hluboký výdech.

Měla pravdu.

„Ne, zapomeňte na to," vyhrkla jsem. 

„Isabelle, nemusíš být pořád tak silná," začala Emily.
Nemusíš být pořád tak silná.

„Celý jsem to posrala."
Nesnáším to. Opravdu to nesnáším to litování.
„Ale to už je jedno," doplnila jsem a přinutila se k úsměvu.
A proto se tomu snažím co nejvíce vyhnout.

„Dneska vás zvu na kafe," usmála jsem se pak a změnila tím téma.

•••

A takhle.

Přesně takhle plynul celý týden. Někdy dobrá nálada až se z toho mohli ostatní zbláznit a jindy nálada pod psa.

Holky už z toho byly tak vyřízené, že celý týden jsem ani jednou nespala sama. Vždycky se mnou jedna byla. 

A ačkoliv jsem jim nadávala, že nejsem malé dítě v hloubi duše jsem byla ráda.

Clare přišla na můj kalendář.
Okamžitě ho vyhodila jakmile zjistila o malých číslíčkách napsaných v rohu.
Jo, došlo jí co to znamená.

Emily zase ztrhala všechny moje plakátky o citátech.
Pravda. Většina byla pěkně depresivní. Ale haló?

Ale jinak byla jejich společnost dost vítaná.

A nakonec?
Nakonec přišel pátek.
Pátek 22. prosince.