Isabelle

19. KAPITOLA_TVOJE

Clare
Den 66-část 2.
Viděla jsem jak jí to zraňuje. Zbledla a po tvářích jí tekly slzy..

Nechtěla jsem jí tak moc zranit.
Viděla jsem, že jí to bolelo a přesto mě vtáhla do obětí a utěšovala mě.

„Ví to Owen Clare?" Zeptala se Izzy a rukou mě hladila po zádech.

„N..ne." vydala jsem ze sebe.

„Tak mu to řekneme společně chceš?" Nabídla se. Proč tohle dělá? Jak se může chovat tak dobře i když jí to tak moc zraňuje. To jí to ublížilo tak moc, že už není schopná se na mě zlobit? Asi ano.

„Dobře." Zamumlala jsem, „děkuju Izzy," dodala jsem ještě a jemně se na ní usmála

•••

Vešly jsme do Owenova pokoje.

„Bell? Clare?" Owen vypadal dost překvapeně. No, ještě aby ne, když jsme si to bez ohlášení prostě nakráčely k němu do pokoje.

„Ahoj.." pozravila jsem ho a nervózně se na něj usmála.

„Hele já vás nechám o samotě .. budu v kuchyni." vložila se co toho Izzy a pomalu začala mizet.

„Díky." zašeptala jsem co nejupříměji jsem dokázala. Nejspíš to ani neslyšela, ale byla jsem jí tak neskutečně vděčná.

„Co tu děláš Clare?" Zeptal se mě stále zmatený Owen a zlaložil si ruce na hrudi.

„Potřebuju s tebou něco probrat Owene.." odpověděla jsem prostě a pokusila se o lehký úsměv.

„A proto jste přišly ke mě domů bez toho aniž bych vás pozval nebo něco takovýho?"
začal Owen trochu naštvaně.

„Promiň, je to důležitý," zašeptala jsem a omluvně se na něj podívala.

„Aha...takže.." řekl Owen a zvědavě se na mě podíval.
Přesunula jsem pohledem na jeho rty. Na ty rty, který mě líbali. A pak zase k očím.
...

„Clare ty pláčeš?" zeptal se Owen a zkoumavě si mě prohlížel.

„Ne," vysoukala jsem ze sebe a snažila se zakrýt stopy po pláči.

„Pojď si sednout ke mě na postel," pobídl mě jemně. Teď bych si i dokázala představit, že bude otec mého dítěte. Na minutku.

„Díky.." poděkovala jsem, ale usmát jsem se nedokázala.

„Tak co se děje?" Zeptal se znovu už trochu netrpělivě.

„Jsem.. já..." začala jsem...

„No tak Clare.. řekni to."

„Já.. jsem.." opakovala jsem furt ty stejný slova dokola a bezradně se rozhlížela po mě už známým pokoji. Jako kdyby mi mohl dát nápovědu. Jako kdyby to mohl říct za mě.
...

„Jsem těhotná." vyhrkla jsem konečně.

„To mě mrzí.." řekl Owen a pohladil mě po zádech.

„A... A ty jsi otec Owene." doplnila jsem a s napětím čekala co se stane.

„Ne...to není možný.. to .. vždyť.." tentokrát to byl on kdo koktal.

„Jo.."

„A co potrat? Nepůjdeš na potrat?" zeptal se s nadějí v hlase.

„To jako vážně ? Owene sakra, ty by jsi to dítě nechal zabit? Ty jsi ještě větší hajzl než jsem si myslela."

Šlo to moc hladce. Isabelle se mnou mluví. Dokonce jsem to Owenovy řekla do očí, ale k záptletce stejně došlo. Vždycky se něco musí pokazit.

Plakala jsem. Ale on taky.

„A co jinýho chceš dělat ? Nechat si ho?" zamumla a upřel na mě oči.

„Jo přesně a ty mi buď pomůžeš nebo svýho syna v životě neuvidíš!!" zvýšila jsem hlas. Nemůžu ho zabít. Nemůžu. A to nepočítám se všema ryzikama okolo toho. Ne.

„Zníčí nám to život Clare!" zakřičel po mě.

„Pokud máš takový názor Owene, pokud by jsi ho chtěl zabít, tak mi vypadni že života." zakřičela jsem na něj nazpátek.

Věnování janettcalli, promiň za spoždění zlato. <3