Isabelle

52. KAPITOLA_TEMNOTA

Den 134-část 1.

Vstávalo se mi fakt špatně.

Řekla jsem si, že to nebudu řešit. Třeba na mě leze nějaká chřipka nebo tak. Ale věděla jsem, že dneska chci vidět Noaha.

Od našeho rande jsem s ním nemluvila, protože jsem mu řekla, že mu to vysvětlím. Že mu vysvětlím všechno, ale zatím jsem k tomu nenašla odvahu.

Celý čtvrtek stál za hovno. Utápěla jsem se ve špatné náladě a zoufale jsem se snažila v přeplněném obchodním centru sehnat nějaké dárky, protože vánoce klepou na dveře. 

Ale teď, když sedím vedle něj mě všechna odvaha zase opustila. Moje odhodlání zmizelo již u skříněk, kde jsem ho viděla to ráno poprvé.

„Izzie," ozvala se vedle mě Emily, „Je ti dobře?"

„Jo, je mi fajn," odvětila jsem jí.

„Vůbec na to nevypadadáš," pronesla ještě. Na to už jsem jí neodpověděla.

Sakra, proč jsem nezůstala doma?

Jo, počkat už vím. Chtěla jsem ho vidět a všechno mu říct. Ale stejně jsem mu to neřekla, tak proč tady sedím.

Spolužáci pokřikovali. Clare s Emily na sebe něco hulákali, ale já jsem to nevnímala. Chtěla jsem se postavit a dojít si aspoň na záchod opláchnout obličej.

Postavila jsem se, ale zamotala se mi hlava. Polapila mě uklidňující temnota.

•••

Když jsem otevřela oči, něčí paže mě nesli někam pryč. Zamžourala jsem na toho dotyčného, ale při zjištění, že je to Noah jsem oči raději zase urychleně zavřela.

Sakra.

„Isabelle?"

Ach Bože ochraňuj mě. To je máma.

„Isabelle, drahoušku jsi v pořádku?" oslovil mě její udýchaný hlas. Vždycky byla moc starostlivá.

„Jo mami, je mi fajn. Jen jsem unavená."

To jí zřejmě uklidnilo a tak jsem se bez jakýchkoliv dalších slov vydaly domů.

Celou cestu domů jsem jen přemýšlela jak strašlivě ponižující je omdlet před spolužáky. „Možná skočím z mostu," pronesla jsem zadumaně k mamě, „abych už nikdy nemusela do školy, víš?"

Mamka si jen povzdechla.

•••

Doma jsem zalezla do deky s rozhodnutím, že už nikdy nevylezu. Neležela jsem ani tu hodinu, když se rozezněl zvonek u dveří. Ani ne za dvě minuty vtrhli do mého pokoje. Všichni. Celá banda na mě upírala oči.

„Eh...čau lidi?" pronesla jsem s nechápajícím výrazem. „Co tady děláte?"

„Přišli jsme tě zkontrolovat," pronesla Clare a sedla si na kraj postele. Emily si sedla vedle ní. Noah s Owenem a Rossem si sedli na zem.

„A taky se zeptat co se děje Belle?" promluvil na mě Owen. Srdce se mi rozbušilo a úkosem jsem pohlédla na Emily. Ta jen vyhýbavě pokrčila rameny.

„Zeptali jsme se tvojí mamky, co se s tebou děje, poněvadž jsem se všichni shodli, že ti něco je Izz a ne, nemyslíme tím únavu. Myslíme si, že jsi z něčeho smutná nebo tak. Tvoje mamka nám řekla, že to nám musíš říct sama." Začal Noah a zkoumavě si mě prohlížel.

Zachvátila mě panika.

Sakra. Sakra. Sakra.

„Pleteme se snad?" zeptal se potichu Ross. Tak moc jsem chtěla říct, že ano. Ale když jsem otevřela pusu nevyšlo ze mě ani hlásky. Rozbrečela jsem se. Emily se ke mě natáhla a pevně mě objala.

Na tohle jsem nebyla připravená.

„Věděli jsme, že tohle jednou přijde Izzie, dlužíš jim to." Šeptala mi a konejšivě mě u toho hladil.

Dlužím. Dlužím jim to. Dlužím jim to všem.