Isabelle

42. KAPITOLA_TĚŽKÉ NOCI

Den 129-část 2.

Ležela jsem.
Jen jsem ležela na posteli a přemýšlela. Bylo zhruba pět hodin ráno. Pondělí.

Proč jsem nespala?
Ha. Dobrá otázka.
Jo, taky by mě to zajímalo. Moje tělo se zřejmě prostě rozhodlo, že se pro změnu zase nevyspím.

Ach..jak moc se mi nechtělo do školy. Ostatně jako každý ráno, ale... byla jsem tak moc zmatená.

Není to ani dva týdny co jsem myslela, že se Owena nezbavím. Nejsou to ani dva roky, kdy jsem si myslela, že Noaha už v životě neuvidím.

Tak moc jsem si na něj přála zapomenout. Vždycky jsem chtěla mít moc.
Moc vzít moje myšlenky a někam je zahodit.
Bylo by to o tolik jednodušší.

Místo toho, ale nakonec přišlo jiný osvobození. Teda to jsem si nejdřív myslela.
Chtít děvkaře asi není úplně nejlepší, co jsem mohla udělat, že?

Ale pochopte mě.
Moje rty. Moje rty zůstávali Noaha. Noaha, který byl pryč. Neměl se nikdy vrátit.

Někdy si prostě neuvědomíme co děláme. Proč taky? Vždyť chceme jen pořádně žít.
Žít a neřešit nic. Ani lásku.
A láska?
Láska je jen bolest.

Potlačila jsem slzu rychlým zavřením očí. A ačkoliv se prodrala až přes zavřené víčka, nakonec jsem přece jen usnula.

•••

Znáte ten pocit?
Ten pocit kdy se probudíte a říkáte si, že jste se to ale krásné vyspali.

Vstanete. Jdete do koupelny  a najednou bum. Sen jako když střelí. Máte ho před sebou. Urputně si snažíte vzpomenout. Zavírate oči. A nakonec?
Nakonec jsem toho sakra litovala.

•••

„Květinko?"

„Noahu?"

Měla jsem na sobě bílé šaty.

„Belle?"

Zmateně jsem se otočila.

„Wene...." odpověděla jsem.

Po celých šatech se začínala rozlévat krev. Rudá na bílém.

„Izzy!" Zoufalý výkřik Emily.
Už jsem nic neříkala. Po tváři mi kanuly slzy. Ross. Clare. Emily. Owen. Noah. Já.

Všichni jsme byli od krve.
Oni měli krvavé jen ruce. Já byla od krve celá.

•••

Prudce jsem se opřela o umyvadlo.
Moje oči zase plakali.
Srdce bušilo o sto šest. Ruce se třásli.