Isabelle

33. KAPITOLA_JEŠTĚ TANEČEK BELLE

Den 127-část 3.

Židle.. židle.. potřebuji židli.

„Pojď si zatancovat Bell," objevil se vedle mě Owen, jakmile jsem si konečně sedla.

„Au neeee, bolí mě nohy.." zaprotestovala jsem.

„Ale se mnou jsi ještě netancovala.." zamumlala a udělal na mě velké oči. Jo, to bylo kouzelný..

„Hmmmm," zahuhňala jsem.. zatímco s Noahem asi tři hodiny v kuse. Tři hodiny v kuse, kdy jsme tančili. Tančili jsme spolu a mlčeli. Jako kdyby jsme si neměli co říct, i když to nebyla pravda. Ale my jsem mluvit nechtěli. Naše tělo mluvilo za nás.

Jako kdyby to bylo včera. Jako kdyby to bylo včera kdy jsme stáli v kuchyni a učili se tančit. Jako kdyby to bylo včera, kdy na nás jeho táta překvapeně zíral. Po tom s vážnou tváří prohodil, že jsme jako jedno tělo.

Přiznávám. Ten den jsme se smáli. Ale když s ním tančím, nechci nikdy přestat.

Protože s ním je to typ svobody, který miluji.

Klidně bych s ním protančila noc, jenomže po vlastní zkušenosti, kdy jsme se další den ani nehnuli, jsme se snažili brzdit.

Jo. Teď mě bolely nohy jako prase. Ale když jsme tančili? Když jsme tačili, jako kdyby bolest neexistovala.
Jako kdyby neexistovalo nic.

Teď se prodíral pro pití. Byla jsem ráda, aspoň nějaký ten odpočinek.. i když bylo to fakt.. při té představě se mi na rtech objevil úsměv.

„No tak.. pojď," řekl Wen a nastavil mi ruku.

„Tak dobře Wene ale domů mě neseš na zádech," usmála jsem se na něj a neochotně jsem vstala.

„S velkou radosti," zamrkal na mě Owen.

„Paráda," zamumlala jsem ještě, ale to už mě Wen táhl na parket.

•••

„Wene?" začala jsem opatrně s otázkou, která mi už pěknou chvíli vrtalal hlavou. Když jsme tančili bylo to krásný, ale myšenkám to nezabránilo.

„Jo?" řekl Wen a navedl mě do otočky.

„Ty a Clare.."

„Jestli se ptáš jestli jsme vpohodě tak.. jop jsme. Uvědomil jsem si, že potrat je naprosto nepřístupný řešení. A nedívej se na mě tak. Vážně teď chci být rozumnej.
A pokud se ptáš jestli jsme spolu.. no ani nevím... je to divný."

„A pokud se tě ptám, jestli jsi s ní šťastnej?" zeptala jsem se ještě.

Někdy ty věci prostě potřebujete slyšet.
Někdy se prostě ujistit musíte.

„Jo to asi jsem..." řekl a zvedl mě do vzduchu.

„Wene.." zašptala jsem když mě pouštěl na zem.

„Belle," oplatil mi a mírně se na mě usmál, „mám tě ráda," řekla jsem mu úplně upřímě.
Vždycky jsem si to přála říct. Je pouhé "mám tě ráda".
Úleva. Ano, byla to úleva co jsem následovně pocítila.

„Já tebe taky Belle.." usmál se a na pomalou písničku se ke mě přitisknul.

Konečně jsem, ale měla pocit že mi nekecá. Konečně jsem věděla, že to myslí vážně. A láska? Láska k němu tam bude vždycky. Bude k němu tak jako zůstává u všech lidí, které jsem kdy milovala.