Stopařka - v zajetí kontroly

32. kapitola

Nikdo v místnosti se nepohnul, kromě těch mužů, kteří opatrně postupovali vpřed, každý jejich pohyb, byl sledován námi všemi. Ten uprostřed zdvihl ruku, velmi pomalu. Byl vysoký a mohutný, pohyboval se jako někdo, kdo ví, co dělá. Ani jeden z mužů, nevypadal, že by jej vyvedla z míry dívka ležící bez pohnutí uprostřed místnosti.

„Tak fajn, děcka. Nechceme vám ublížit, ano?"

Jen koutkem oka jsem viděla, jak se Tyler opatrně narovnal do plné výšky a svým tělem, zastínil Meghan, která byla úplně mimo, ale ne v ohrožení života.

„Ty zbraně ve vašich rukách říkají něco jiného," podotknul Tyler a tím na sebe obrátil pozornost hlavního mluvčí ozbrojené skupiny.

„Měli jste čekat dole." Hluboký a ledový hlas patřil Camovi. Nepohnul se ze svého místa, jen stál, dlaně uschované v kapsách, shlížel dolů na Meghan. Nedokázala jsem přečíst jedinou emoci. Byl to snad strach? Obavy? Co se mu asi tak honilo hlavou? Jako by Cameron vycítil můj pohled, vzhlédl, jen na krátký okamžik, než se odvrátil. Nevěděla jsem, zda jsem cítila větší pocit ze zrady, kvůli tomu, že Cam očividně znal ty tři muže, kteří na nás mířili zbraněmi anebo kvůli jeho chladnému postoji.

„Ty nejsi náš šéf, kluku," ozval se jeden z mužů, kteří stáli v pozadí. Zčásti jsem s sebou trhla, nejen proto, že jeho hlas působil mladě, jeho postava trochu podsaditě, ale z důvodu, že jeho hlas nepůsobil ani trochu jistě, třásl se, očividně byl nervózní a v rukách, které se mu očividně třásly, držel zbraň a není nic horšího, než zbraň v rukách toho, kdo s ní neuměl zacházet.

„To je mi jedno, nemáte tu nic na práci. Už jsem vyřídil, co jsem potřeboval, vrátíme se." Podle toho, jak muži reagovali, mi došlo, že Camova slova nic neznamenají. Tito muži měli rozkazy a my, byli jejich součástí.

„A jak je chcete donutit? Nemůžete je zastřelit, to víš, Franku."

Cameron pomalu a opatrně vyjednával, přitom postupoval vpřed, zastínil místo před Tylerem, bez špetky strachu nebo obav z namířené zbraně. Rozhlédla jsem se po místnosti, hledala únikovou cestu, ale pod takovým dozorem, byl takový krok, až příliš riskantní.

„Ta holka je mrtvá?" Otázka, opět patřila vyděšenému střelci. Těkal pohledem mezi námi a ležícím tělem. Tyler se při té otázce napjal, ale jinak nereagoval. Bylo dobře, že Meghanino zvedání hrudníku bylo zcela zřetelné, ale asi ne pro všechny.

„Ježíši, co to je za lidi?!" vyřkl přiškrceným hlasem muž, a byl následně umlčen vůdcem skupiny.

„Můžeš zatraceně zmlknout, ty jeden idiote?!"

Využila jsem tu malou chvíli rozptýlení, abych očima vyhledala Audrey, která stále seděla na zemi vedle Meghan, podpírala jí hlavu. Nehýbala se, oči měla přivřené, myslela jsem si, že se napojí na mé myšlenky, na mé němé volání, ale žádný hlas v mé hlavě nezazněl.

„Uděláme to takhle. Teď skloníte zbraně, otočíte se a necháte je všechny odejít, rozuměli jsme si?" Věděla jsem, že Cameronovo vyjednávání je jen pouhou hrou o čas. Věděla jsem, že se musím chopit příležitosti. Možná, že kdybych se dokázala dostat dostatečně blízko j jednomu z nich, dokázala bych je rozptýlit, něco udělat. Koneckonců, Cameron řekl, že nám nemohou ublížit...

Opatrně jsem udělala krok vpřed, posunula pravou nohu po podlaze a strnula, když si mě všiml vedoucí muž, jmenovaný Frank.

„Zůstaň, kde jsi!"

Strnula jsem, mužské, sytě modré oči přejely po mé postavě, až se zasekly u mých rukou. Přesněji na mé pravé, kde jsem měla stále navlečenou rukavici. Frankova ústa s sebou mírně škubla.