Stopařka - v zajetí kontroly

18.kapitola 1/2

Přistání proběhlo hladce. Každý z nás stihl hodinový odpočinek po čas letu a tím i čas na přemýšlení. Bylo toho hodně, co mi dělalo těžkou hlavu ale jak se ukázalo, tak s přistáním si nikdo starosti dělat nemusel. Jocelyn - organizátorka měla vše pod naprostou kontrolou. Myslela jsem si, že trpí samomluvou ale pak jsem si všimla maličkého zařízení v levém uchu. Jocelyn neustále přepínala hovory a rozdávala přímé instrukce. Ani nevím jak jsme se všichni dostali skrz hlavní personál až k parkovišti, kde čekalo zaparkované auto. Na místo řidiče se pohotově vyhoupl Jacob. Ostatní nevypadali nijak překvapeně, když Jocelyn řídila každý náš krok. Všechno bylo předem naplánované a šlapalo jako hodinky. Ocitla jsem se v sedadle auta u samotného okénka a snažila se vyhlédnout ven. Bylo to nemožné.

„Je to bezpečnostní opatření. Upřímně, to že jsi tady neznamená, že nikomu neprozradíš polohu centrály. Tornerová je velmi opatrná."

Předstírala jsem nezájem a klid když jsem pažemi objala batoh na svém klíně. Audrey se nasoukala na sedadlo vedle mne. Tyler a Meghan na místa vzadu společně s Tornerovou. Zanedlouho později strčila do auta hlavu i Jocelyn se slunečními brýlemi na očích.

„Všichni se připoutejte. O zavazadla je postaráno. Budete si je moct vyzvednout do hodiny od příjezdu na centrálu. Je všechno všem jasné?"

Nebylo žádným překvapením, když se pár očí skrytý za brýlemi zaměřil na mne. Pokrčila jsem rameny a navlhčila si suché rty.

„Kam to teď jedeme?"

Jocelyn nastoupila a mechanicky zapnula bezpečnostní pás na své straně. Dívala se vpřed jako nějaký robot. Její aura byla plně soustředěná, nijak ovlivněná ani silná. Prostě jen byla ale nejednalo se o žádný plamen nebo rozbouřenou řeku. Tohle byla žena plně oddaná své práci.

„Rozhodli jsme , že pro bezpečnost všech bude lepší, když nebudeš znát přesnou polohu centrály. Zabráníme tak možnosti prozrazení, alespoň prozatím."

Po posledních slovech dala Jocelyn jednoduchý pokyn Jacobovi a auto se rozjelo. Přepážka oddělující Jacoba od nás všech vyjela nahoru. Musela jsem se ušklíbnout. Bylo až ironické jak moc si dali s ochranou záležet.

„Tomuhle říkám promakaný systém, lidi!"

Tyler chtěl zvolnit atmosféru ale neuspěl. Nikdo se jeho vtipu neusmál. V úplné tmě s tmavými skly byla jediným osvětlením světla ve stropu. Jediným důkazem jízdy byly vibrace proudící čalouněním a pod našima nohama. Bylo to únavné. Přála jsem si vidět ven a zjistit jak rychle cesta ubíhá. Takhle jsem se cítila nesvá. Počítala jsem vteřiny i minuty dokud auto po přibližně hodině tiché jízdy nezastavilo. Srdeční tep se mi zrychlil. Motor vypnul, zepředu se ozval zvuk otvírání dveří u řidiče. 3...2...1.... Dveře na mé straně se rozletěly dokořán. Musela jsem si zakrýt oči před ostrým slunečním světlem, co mne oslepilo. Podle protestů ostatních v autě jsem nebyla oslepena jediná. Má pravá ruka pevně svírala můj batoh, když jsem napůl slepá vylézala z auta a snažila se otevřít oči. Pod nohama jsem ucítila písek a kameny, do nosu mě udeřil čerstvý vzduch a zvláštní vůně, která mi nebyla ničím povědomá. Vzdáleně jsem vnímala Meghanin hlas a její stížnosti na dopravu nebo Jocelynino jméno. Konečně jsem se mohla rozhlédnout a to, co jsem viděla mi vyrazilo dech. Kolem dokola se rozkládala zelená pláň. Vypadalo to na kilometry pastviny. Dokonce jsem shlédla i dolů na svá chodidla. Opravdu jsem stála na cestě, která se táhla nahoru do kopce. Vylekalo mne, když se na mé rameno dopadla dlaň.

„Byla to dost šílená cesta, ale zvládli jsme to. Vítej doma, Stopařko!"

Poněkud překvapeně jsem se zamračila na Tylera, který mě teď svíral kolem ramen. Musel porozumět mému zmatení protože jeho druhá paže se vznesla do vzduchu a Tylerův ukazováček namířil kamsi do dálky.

„Tam nahoře, na vrcholku toho kopce. Tam je náš hrad."

Tohle znělo vážně hodně divně. Pokud byla centrála na vrcholu kopce někde na samotě, tak proč auto nezastavilo až tam?

„Otec Ignác zakázal vjezd auta do blízkosti záhonů od té doby, co Jacob omylem zničil jeho petúnie."

Mé obočí muselo zmizet někde na vrcholu mého čela. Vůbec jsem nerozuměla tomu, co Audrey řekla. Kdo byl otec Ignác? Petúnie?

„Nahoru, vážení! Nebudeme tady otálet, no tak!"

Jocelyn dala jasný příkaz a celá skupina se dala do pohybu. Skládala jsem jednu nohu před druhou, krok za krokem mi písek odíral podrážky bot. Tyler u mého boku a Audrey na druhém. Meghan se připojila vedle Audrey.

„Já tohle vážně nenávidím. Stupidní cesta."

Meghan opravdu nebyla z výstupu nadšená a já mohla jen souhlasit ale mnohem více mojí pozornost upoutala budova, která se s každým mým krokem odkrývala. Na vrcholu prostranství stála kamenná věž. Nebyla jedna. Celá budova působila stabilně a mohutně, kámen se tyčil do výšky, úzká okna lemovaly oblouky. Tohle ale nebyl hrad, jak Tyler říkal... tohle byl kostel, dost možná klášter. Ve své hlavě jsem si představovala mnohé, ale osamocený kostel rozhodně ne.

„Gotika, 13.století.... úžasný, co?"

Pořád jsem postupovala vpřed dokud jsme nestály před něčím, co vypadalo jako brána-dveře. Zakláněla jsem hlavu tak abych viděla, co nejvíce dokud mne neoslepilo slunce. Místy byly zdi obrostlé břečťanem a ze spousty oken visely květinové převisy. Páni.... Někdo mne dloubl do boku.

„Až budeš uvnitř pocítíš tu nostalgii."

Nemohla jsem sdílet stejný názor s Tylerem, ale už teď jsem něco cítila i když zatím jsem nemohla rozeznat, co to má být. Audrey zabušila na dřevo. Vyčkávaly jsme dokud se neobjevila malá škvíra na úrovni tváře. Pár očí dívající se skrz byl modrý. Zorničky se nepatrně rozšířily, když si měřily naší skupinku.

„To jsme my. Dejte vědět Otci Ignácovi, že jsme zpátky."

Oči seknuly pohledem po Audrey, škvíra zmizela. Na druhé straně někdo zarachotil klíči a netrvalo dlouho, než se otevřely menší dvířka napravo od nás. Otevřel je shrbený muž v hnědé kápi s vyholenou hlavou. Muž ani nezvedl pohled od země, když jsme jej míjeli. Naprosto jsem vycházela z údivu a to nejen kvůli tomuhle místu. Stanula jsem na něčem, co mohlo být malým nádvořím. Uprostřed byla vystavěná malá, jednoduchá kašna. Tryskala z ní voda, studna byla nedaleko. Bylo zde spoustu květin, vypadaly udržovaně. Kolem nebylo vidět jiné živé duše kromě nás a někde za námi měla každou chvíli dorazit Tornerová s Jocelyn a Jacobem.

„Kde to jsem?"

Dřív nebo později bych se stejně zeptala. Už jen z tváře do kterých jsem se podívala mi bylo jasné, že to nezjistím. Audrey ke mně natáhla otevřenou dlaň.

„Jsi na centrále. Pojď se mnou a já ti ukážu hlavní sídlo. Není to nic moc, ale je to domov. Je toho ještě víc, než si myslíš. Dovedu tě k tvému pokoji a pak za Sebastienem."

Ačkoliv to znělo šíleně jsem vložila ruku do té Audreyiny usmála se a pak už jen zatáhla a začala kormidlovat směr. Táhla mne opačným směrem, než se vydala Meghan s Tylerem.

Je hrozný, když nemůžete spát -_- Za tuhle noc? (dá-li se to tak říct) jsem zvládla napsat jen 1110 slov, takže druhá polovina kapitoly bude příště. Snad se vám tahle část líbila. Co říkáte na nové prostředí? V příští části se můžete těšit na nové postavy i setkání se Seabastienem. Bude se na co těšit, vážení ;)