Stopařka - v zajetí kontroly

28.kapitola 2/2

Sebastian nás oba zavedl do rozložitého křídla budovy. Nebylo těžké uhádnout, že se jedná o soukromé pokoje a pracovní místnosti. Prostorná kancelář se dělila na dvě poloviny. Dva pracovní stoly, každý na jedné straně místnosti, počítač, křesla, komody na dokumenty. Jedna polovina vzorně uspořádaná zatímco druhá připomínala pramalý chaos.

Sebastian zamířil právě do této části. Ten okamžik mi připomněl ztracenou minulost. Sebastianova kancelář bývala centrálním místem. Složky, papíry a dokumenty mohly na první pohled působit jako nepořádek, ale ne u Sebastiana. U něj nikdy.

„Předpokládám, že máš pro svoji vynucenou schůzku svůj důvod, Stopařko."

Pozorovala jsem Sebastianovi pohyby, když se posadil na křeslo za svým stolem a mně nabídl místo před ním. Ta nabídka se ukázala být tak samozřejmá. Usmála jsem se a konečky prstů přejela po koženém polstrování křesla.

„Musím říct, že tenhle očividný luxus asi má své výhody, že?" pokynula jsem k počítači a jen letmo mrkla k nástěnné tabuli a projektoru na zdi.

Sebastian pokrčil rameny a upravil si límec košile.

„Řekněme, že dělá práci o něco snazší. Takže, co máš na srdci?"

Spoustu věcí... Věděla jsem, že Sebastian očekává odpověď, ale také je trpělivý. Zvládne vyčkávat, protože mě zná. Tohle byl Sebastian, ten Sebastian, osoba, která mi byla náhradním otcem, učitelem a ochránce zásadní část mého života. Uvolnila jsem se v křesle a vzhlédla.

„Víš, že jsi jediný, komu ještě věřím, Sebastiane."

Vyslovila jsem čistou pravdu na kterou Sebastian reagoval drsným pokývnutím a jeho pohled zabloudil kamsi za moje ramena. Nám oběma nikdo nemusel vysvětlovat o kom mluvím. Přesto jsem pokračovala ve svém tvrzení.

„Ona je člověk z venku, není jako my, Sebastiane. Oceňuji, co udělala pro Ethana i Brittany, ale jak moc jí můžeme věřit? Jak moc můžeme věřit jejím nadřízeným? Dovolím si připomenout, že omdlela, když viděla, co Meghan dokáže a teď žije spokojeně zde pod jednou střechou."

Můj hlas klesl do mírného šepotu, až nakonec úplně zanikl. Celá místnost se ponořila do ticha. Sebastian si mlčky přehrával má slova a zvažoval je. Jako vždy dlouze přemýšlel, než konal.

„Věř mi, že jsem nabídku Tornerové nejprve odmítl, ale neměl jsem jinou možnost, ani prostředky. Navíc, ber v potaz, že doteď byli všichni v bezpečí. Jde mi především o ochranu mých svěřenců, Stopařko."

Přikývla jsem. Věřila jsem každému slovu. Před očima jsem měla tvář malého Ollieho a toho jak spokojeně tady vypadal. Šťastný obraz vystřídala chladná vzpomínka Sarah a na to, jak vyděšená a zmatená byla v ústavním zařízení. Neměla jsem právo chtít od Sebastiana informace o jejím životě. On ctil tajemství. Nikomu nikdy neřekl o mé minulosti, ani mé jméno, i když jej znal. Příběhy nás všech... mé, Audrey, Tylera, Meghan i Camerona a teď i Ollieho a Sarah byly u Sebastiana v tom největším bezpečí.

Pozorně jsem očima prohlížela stěny a hledala sebemenší náznak kamer či jiných odposlouchávacích zařízení.

„Tahle místnost je soukromá. Žádné kamery. Můžeš mluvit."

Sebastian přesně odhadl, kam směřují mé myšlenky. Jako vždy. Vydechla jsem vzduch z plic a navlhčila si najednou suché rty.

„Jde o Cama. Myslím, že mám stopu."