Stopařka - v zajetí kontroly

16.kapitola

Na mé perfektně nastlané posteli leželo jediné zavazadlo. Můj batoh a ani ten nebyl zcela plný. Když jsem se rozhlédla po pokoji nenašla jsem mnoho věcí, které bych si chtěla vzít sebou. Na krku mi visel medailon, křišťálový přívěsek a k mému překvapení jsem sáhla po rukavicích. Pevně držely na místě. Pár kousků nezbytného oblečení ležely na dně batohu s pečlivě ukrytým mobilem od táty. Další věcí byl deník s poznámkami od Jasonovi babičky a dřevěná schránka s mými cennostmi. Více věcí jsem neměla.

Očima jsem vyhledala nástěnné hodiny a s povzdechem se svezla na měkkou matraci. Do odjezdu zbývalo ještě pět hodin. Pokoj byl tichý. Obávala jsem se zavřených dveří. Raději jsem se ukrývala v pokoji místo toho, abych šla ven. Zbaběle jsem vyčkávala na příjezd auta k příjezdové cestě. Další kontrola obsahu mého batohu mi zabrala jen zlomek času a právě v téhle chvíli se ozvalo i strohé zaťukání na dveře. Šok zmrazil mé končetiny a já mohla jen přihlížet tomu, jak se dveře od mého pokoje otevírají. Uvolnila jsem se až v momentu objevení černé čupřiny vlasů ve výšce kliky. Alex vstoupil do mého pokoje s váhavým úsměvem na jeho roztomilé tváři. Úsměv jsem mu oplatila. Dětské pátravé oči slídily po pokoji, než se zastavily na pohozeném batohu kus ode mne. Alexův úsměv zmizel. Strach a zklamání, které jsem viděla v jeho očích nebylo dobrým znamením. Musela jsem to Alexovi vysvětlit. Jednoduše jsem poplácala místo vedle sebe. Alex se vyškrábal na postel.

„Co ti řekli máma s tátou?"

Drobná ramena se pohnula a Alex zvednul bradu.

„Že budeš chvíli pryč ale vrátíš se. Že jo, Katie? Že se vrátíš?"

Samozřejmě, že ano... Objala jsem Alexe kolem ramen a snažila se mu tak předat nějakou jistotu.

„Určitě, ano. Slibuju."

Musela jsem se usmát, když můj malý bratr ukázal ruku v pěst s nataženým malíčkem mým směrem.

„Malíček na to?"

Zahákla jsem vlastní malíček za Alexův a stvrdila tak svůj slib. Závazek s malíčkem byl něco jako přísaha, která se nesmí porušit. Konečně se Alexova tvář rozzářila spokojeným úsměvem. Pak k mému překvapení vyskočil z matrace. Cílevědomě ukazoval na zvonkohru visící ze stropu.

„Vezmeš si sebou můj dárek?"

Pochybovačně jsem se podívala na křehká sklíčka a skousla si ret. Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne, je hodně křehký a já jej určitě nechci rozbít. Můžeš mi jej tady hlídat, než se vrátím, co ty na to?"

Alex se začal mračit. V tmavých očích zajiskřilo když Alex stáhl ruku zpátky.

„Ale to byl můj dárek."

Kapitulovala jsem, vzdala to abych se vyhnula dalšímu smutnému výrazu a vysvětlování. V příštích deseti minutách ležela křehká zvonkohra v pevné krabici a zabírala další místo v mém batohu. Tak teď jsem byla rozhodně sbalená a připravená. Do odjezdu mi zbývalo pět hodin a čtyřicet-pět minut.

***

Já seděla v obýváku, mí rodiče též. Můj otec pracoval z domova. Skrz svůj notebook vyřizoval elektronickou poštu zatímco matka uklízela. Ve skutečnosti dělala, cokoliv, co by zaměstnalo její ruce. Nervozita se vznášela ve vzduchu. Raději jsem se dívala na koberec místo toho abych pozorovala vlny tryskající do prostoru. S mým otcem to bylo stejné. Jeho barva byla tmavě modrá - soustředil se ale i tak zde byly skryté obavy a to jak se letmé skoro průhledné úponky obtáčely kolem mých prstů odvádělo mojí pozornost. Alex byl jediný uvolněný a spokojený, když hrál hru na své konzoly. Byl ponořený do hry.