Stopařka - v zajetí kontroly

13.kapitola

Nezmohla jsem se na jediné slovo. Dokázala jsem stát a dívat se. Poznala jsem ty oči, tu tvář a zvlášť široká ramena na ženu. Policejní uniforma zmizela a teď ji nahradila slušivá černá košile. Slečna Tornerová. Kdo by to byl řekl.

„Proč nejdeš dovnitř a neposadíš se?"

Se smíšenými pocity jsem udělala několik kroků vpřed a zběžně se rozhlédla po místnosti. Vypadalo to na klasickou kancelář. Jednoduchý stůl s křesly dominoval místnosti. Mně bylo nabídnuto volné místo naproti obsazenému křeslu, naproti ženě která byla cenným spojencem při mém posledním případu. I přes důkaz kolik času už uběhlo jsem si připadala jako kdyby se všechno stalo před týdnem. Vzpomínky vyplouvaly na povrch. Pohodlně jsem se opřela do polstrování a nasadila neutrální výraz.

„Takže tohle mělo být to vaše povýšení?"

Soustředila jsem se na jednotlivé vrstvy barev, které jsem viděla. Mohla jsem říct, že slečna Tornerová necítila ani špetku nervozity. Bylo tam jemné odhodlání planoucí oranžovým světlem táhnoucí se ke mně, pod ním se ukrývala fialová znamenající tajnosti, lži. To ale nic neznamenalo. Neviděla jsem člověka, který by tuhle barvu neměl. Pomalu jsem si barevné spektrum prohlížela dál a dál i když se bývalá šéfka policie pohnula a věnovala mi výraz podobný sympatickému úsměvu.

„Dá se to tak říct. Zvláštní, jak jedna jediná událost změní tvůj život, že?"

V té větě byla někde ukrytá slovní hříčka, narážka ale já tomu nevěnovala pozornost. Nechtěla jsem měnit téma. Rysy v ženské tváři se nezměnily, vlasy o něco povyrostly. Z krátké změti teď byly elegantně se kudrnatící lokny nad rameny. Prohlížela si mě stejně jako já ji. Byl to souboj pohledů, ale já rozhodně nebudu tou, kdo začne odpovídat. Pokrčila jsem rameny.

„Předpokládám, že jsi se ráda shledala s tvými přáteli. Audrey mě informovala o tom, že jsi v pořádku."

Trochu jsem sebou škubla a zúžila pohled na ženu přes stůl naproti. Instinkty mi radily abych zkřížila i ruce na hrudi jako mentální obranu.

„Jsem tak v pořádku, jak jen mohu po únosu být."

Na několik krátkých vteřin zavládlo ticho. Já proti ostrému pohledu, který se změnil na pobavený. Slečna Tornerová na mě ukázala prstem pravé ruky.

„Za to bych se měla omluvit, ale nebyla jiná možnost. Tohle bylo krajní nouzové řešení i když přiznávám... Meghan nedodržela rozkazy. Měla se držet plánu o něco míň drasticky, abych tak řekla."

Zatnula jsem čelist. Neměla jsem v úmyslu reagovat, ale nebylo třeba.

„Tví rodiče nám nedovolili přístup k tobě. Několikrát jsme se je snažili kontaktovat ale odmítali naslouchat. Nedivím se jim, ale nebyla jsi tady kdyby to nebylo důležité."

Během vteřiny jsem upřela svůj pohled na ženské tělo a hledala známky po lži. Přivítala mě jen klidná a důvěryhodná modrá. Všechno, co jsem slyšela byla pravda. Bodlo mě zklamání i zrada ze strany mých rodičů nicméně to nic neměnilo na tom, že jsem tu nechtěla být. Odmítala jsem poslouchat.

„To nic nemění na tom, že jste mě unesli. Stačilo se mne zeptat."

Od bývalé kapitánky se ozval dlouhý povzdech.

„Snažili jsme se. Už dva měsíce jsme se tě snažily kontaktovat. Nejdříve vystopovat tvé rodiče a pak nějak obejít všechny zdi, které tě mají chránit. Doufala jsem, že když uvidíš Audrey tak si vzpomeneš, ale... jak se ukázalo tak jsi do nového života upadla tak hluboko, že bylo těžké se k tobě dostat."