Stopařka - v zajetí kontroly

7.kapitola

Sen, musí to být sen a já právě teď sním. Napadlo mě štípnout se do paže. Stiskla jsem kůži mezi prsty natolik, až mi bolest projela celou paží a donutilo mě to nadskočit v pohodlném křesle. Au... Pohled orámovaný drobnými vráskami sledoval moje počínaní s neskrývaným pobavením. Takže to není sen. Dotek na mé ruce zmizel a s ním i chlad.

„Určitě máš spoustu otázek, Katie. Tak jsme tady samy. Máme spoustu času."

Stará dáma se posadila do stejné pozice jako předtím. Z tváře jí nikdy nezmizel letmý úsměv a její aura. Zářila. Předtím působila chladným dojmem, ale teď jsem jen s úžasem sledovala mihotavé paprsky, které nabíraly živý a teplejší odstín. Všechno tohle se zdálo tak fascinující. V hrdle jsem měla sucho a přišlo mi nemožné vybrat jednu jedinou otázku. Všechno pěkně postupně... Dlouhý a uklidňující výdech vyšel z mých plic.

„Vy, také vidíte lidskou auru?"

Teď, když to jmenovaná Feren potvrdila pomalým přikývnutím se pravda prodrala na povrch. Moje domnění bylo správné. Právě tohle vyvolalo šok v mém systému. Někdo jako já, někdo s kým mohu otevřeně mluvit.

„Vidím lidskou auru, Katie ale chtělo to roky tréninku."

Překvapivě jsem po pronesených slovech z úst jasonovi babičky zamrkala.

„Vy, vy je nevidíte od narození?"

Tentokrát se výraz překvapení promítnul ve tváři naproti mně. Bělavá záře pobledla.

„Ne, tak velký dar opravdu nemám. Jsi výjimečná, Katie. Něco ti ukážu."

A s těmito slovy se Feren zvedla z jejího místa. Pomalými, napůl belhavými kroky se ocitla před obří knihovnou. Bříšky vrásčitých prstů přejížděla po hřbetech a polohlasem předčítala z titulů. Využila jsem chvíli času pro další otázku. Pro posilnění jsem znovu upila z mého hrnku. Odložení porcelánu na stolek vytvořilo cinkavý zvuk.

„Takže, jak dlouho vidíte lidskou auru?"

Zkoumavýma očima jsem následovala záda Feren a napůl obdivovala složitý vzor, který zdobil její oděv. Přecházela po místnosti, nahlížela do polic, vyhazovala spoustu knih.

„Už spoustu let. Každý ji může vidět. Chce to jen otevřít svou mysl. Jiným to jde lepé, některým hůře a některým... ach, tady to je. To je ono."

Bílá aura kolem drobného těla nabrala na intenzitě. O moment později se ke mně stará paní vrátila. V rukou svírala tlustě vypadající svazek. Knihu položila přede mě na stolek.

„A některým přirozeně. To bude asi tvůj případ. Myslela jsem si to. Tvoje aura je velmi intenzivní."

Zalapala jsem po dechu ve značném šoku.

„Já mám auru? Vidíte moji auru?"

Nikdy jsem ji neviděla. Můj odraz v zrcadle byl mrtvý, mé ruce ani jiná část těla nezářila jako u jiné živé bytosti. Znovu překryla hrbolatá ruka tu moji a já se překvapivě neodtáhla.

„Samozřejmě, drahoušku. Každý ji má. Ta tvoje je jako silný maják. Předpokládám, že jsi se nikdy s nikým jako ty nesetkala."

Pomalu, ale rozhodně jsem pohnula hlavou ze strany na stranu a očima hypnotizovala ženu přede mnou. Má zvědavost z nově nabytých vědomostí se jen stupňovala. Jazykem jsem si přejela po suchých rtech.

„A můžete mi říct jaká je má aura? Je bílá jako ta vaše?"

Upřímný smích se rozlehl celou místností.Dlaň, která překrývala mou ruku mírně poklepala na mojí kůži, pak se zvedla, sáhla do prázdna v blízkosti mého krku.