Stopařka - v zajetí kontroly

2.kapitola

Dobrá takže, jsem měla náladu psát dál a máte tady další kapitolu. Trošku víc, se toho dozvíme o Jasonovi ;)

„Vysvětluj, máš minutu. Co tady děláš?"

S naštvaným postojem a stejně nabručeným výrazem jsem se snažila napodobit jasonův postoj. Klidně se opíral o trám na naší verandě, stejně jako pokaždé, když se tu zastavil. Navíc bylo teprve ráno, to rozhodně nebyl úsek, dne který Jason miloval. Ne, Jason byl spáč a jestli ho něco dostalo v tak brzkých hodinách na náš práh musí to být extra důležité, nebo aspoň přinejmenším zajímavé. A kdo byl Jason?... Jason byl metr sedmdesát-šest centimetrů vysoký, se snědou pletí a vlasy nosící v culíku kluk s vášní pro cokoliv živé a taky to byl můj nejbližší přítel tady. Dvě řady bílých zubů se na usmály.

„Tobě tady dobré ráno, čtyřlístku. Nevypadáš nadšeně."

Ušklíbla jsem se při vyslovení mojí přezdívky. Opravdu byla náhodná, ale z nějakého důvodu si od naší „šťastné" náhody Jason myslí, že působím jako čtyřlístek a přináším štěstí. Od té doby si dávám ještě více pozor na své schopnosti. Právě kvůli nim Jason nevysloví moje jméno a místo toho vyslovuje „čtyřlístek". Bohužel já ještě nevymyslela přezdívku, která by pro Jasona bylo to pravé.

„Je ráno a ty stojíš na našem prahu. To není něco s čím jsem počítala, vždyť jsi ani nezavolal!"

Jason pokaždé volá, než se zastaví a dneska to bylo rekordně poprvé, co se to nestalo. Navíc nebylo pochyb, že máma, táta nebo Alex nás špehují skrz okna v patře. Jason se svezl na schody verandy a rukou si zastínil oči barvy zeleného močálu proti slunci.

„Hele, musel jsem a ty bys měla být víc, než poctěná, že jsem kvůli tobě vstával. Navíc si myslím, že jsi jediná osoba v tomhle městě, která neumí používat mobil."

Z úst mi uniklo tiché naštvané zabručení a následovala jsem Jasona na schody. Každý na jeden konec. Slunce opravdu začínalo pěkně nabírat na síle. Jaro se začínalo probouzet v plném květu. A co se týkalo Jasonova pobaveného smíchu při narážce na mojí nulovou schopnost pochopit mobily to bylo celkem jednoduché. Nikdy jsem žádný neměla a stačila mi telefonní budka na konci ulice nebo kdekoliv, kudy jsem šla. Teď bylo jasné, že prostě nikdy nepochopím, jak mobil neztratit. Ztratila jsem už dva a ten třetí odmítám nosit ven. Rozhodně nechci aby máma s tátou museli znova utrácet. Popotáhla jsem za lem nových rukavic a najednou litovala, že mě už nic nechrání na odhalených loktech.

„Nové do šatníku? Jsou pěkný."

Moje ruce rychle zmizeli v mých kapsách. Bylo těžké zvládat střední, kde vás s jediným dotekem ve školní tlačenici uvrhnou do bezedné deprese, strachu z písemek a nebo taky naprosté euforie. Nejčastěji to byla, ale ta první možnost. Proto mě napadl jeden způsob, jak to vyřešit a od té doby si Jason stejně jako celá Brewerick'high school myslí, že mám vyrážku na dlaních. Nechutný, ale účinný způsob, jak si držet odstup a netrpět migrénami.

„Vlastně jsem tu proto abych ti popřál k tvým narozeninám. Všechno nejlepší k sedmnáctinám, Čtyřlístku!"

Jason roztáhl paže do šířky a na tváři se mu zformoval obrovský úsměv zatímco já na něj překvapeně civěla a nedokázala se pohnout.

„Ehm, teď by bylo fajn, kdyby jsi mě třeba objala. Jednou tě to nezabije ne?"

Zamrkala jsem na Jasona ale stále se nepohnula. Nešlo tady o to, že bych jej nemohla obejmout, ale o to, že tu byly otázky typu: Jak ví, o mých narozeninách?