Stopařka - v zajetí kontroly

30.kapitola

Auto pomalu sjelo z cesty a plynulou jízdu vystřídalo mírné kodrcání po kamenitém štěrku. Nicméně, Jacob na místě řidiče působil zcela klidně. Vyrovnanými pohyby šoféroval, ale přesto mi neunikla mírná nervozita skrývající se pod maskou profesionála. 

Jacob nebyl jediný nervózní ve vozidle. Audrey na sedadle vedle mě zatínala dlaně do pěstí a pak je povolovala. Ani si neuvědomovala, co dělá.  Meghan dávala jasně najevo, že nechce být rušena. Ze sluchátek v uších se ozýval tlumený rytmus a její oči ani jedinkrát nezabloudily jiným směrem, než ven z okna. Tísnila jsem se mezi nimi a snažila se působit vyrovnaně i když jsem mezi koleny svírala batoh. Batoh, který obsahoval růži ze skleníku Otce Ignáce, tu kterou Jeremy požadoval. 

Nebylo pochyb o tom, že Otce Ignáce velmi rozzuří, až to zjistí, ale neměla jsem na vybranou. Ta růže byla za Cama... 

„Takže, chápu to správně, že nás vyhodíš v centru a sejdeme se za hodinu na stejném místě?"

Zpozorněla jsem, když Tyler z předního sedadla spolujezdce vyslovil další z otázek, která měla několik funkcí. Ta první, zařídit aby nevznikalo trapné ticho, ta druhá, zaměstnat Jacobovu pozornost a třetí, dozvědět se něco navíc o Sebastianově plánu. Zatímco Tylerovi prsty systematicky běhaly poklávesnici počítače, co měl na klíně, Jacob si protáhl ztuhlá ramena a soustředil se na řízení. 

„Rozkazy jsou jasné. Vysadím vás, máte hodinu rozchod a pak se sejdeme  na místě určeném."

Oči Jacoba se zvedly a střetly s těmi mými v odrazu zpětného zrcátka. Vydržela jsem ten tlak do doby, než se odvrátily pryč. Sebastian dodržel svoji část dohody. Hodina na to, abychom se setkali s Jeremym, hodina na to, abychom našli Cama a jen pouhá hodina na to, abychom jej přesvědčili k tomu, aby se vrátil s námi. Jen jedna hodina. 

„To vážně musíš sebou všude nosit ty své... „věci"?"

Pousmála jsem se nad Jacobovým poukázáním na Tylerův počítač. Tyler reagoval hněvem jen naoko. 

„Jsem rád připravený," argumentoval Tyler a složil notebook do svého batohu. Bylo mi jasné, že sebou má více než jednu z jeho dalších vychytávek. Což bylo velmi příhodné. 

Poprvé jsem se obrátila k oknu a všímala si města. Ulice, lidé, obchody, domy, silnice. Nic zvláštního a přesto mi celým tělem bzučela zvláštní energie. Podvědomě jsem sevřela náhrdelník, což mě zčásti uklidnilo. 

Meghan byla v tuto chvíli jediným rozptylujícím článkem. Její aura byla divoká a nezvladatelná. Emoce se v ní míchaly ve změti kalných obav, zmatku i vzteku. Nesejmula sluchátka z uší, dokud nebyl čas vystoupit. Naše skupinka stanula na parkovišti před obchodním centrem. Očima jsem si každého prohlédla a nakonec se obrátila na Jacoba. Skla černých brýlí ukrývala jeho oči, zatímco důrazně odkázal na zápěstí s hodinkami.

„Hodina, ani o minutu déle."

Nehnula jsem ani brvou stejně tak Tyler, který prohledával svůj batoh. Meghan se sama postavila dále od auta a působila nezaujatě. Proto zbyla Audrey, která zvládla pohotově odpovědět. 

„Rozumíme. Budeme tady... nákupy přeci nezaberou tolik času a kdyby něco máme Tylera, že?"

Audreyin povzbudivý úsměv nezabral. Jacob vrhl kradmý pohled na Tylera a pokrčil rameny. Pramínek světle modré aury zdůraznil nedůvěřivost, předtím než okénko řidiče vyjelo nahoru, motor se probral k životu a auto zabočilo na nejbližší křižovatce. Tehdy se odpočítávání jedné hodiny spustilo a my neměly ani jedinou minutu navíc.