Stopařka - v zajetí kontroly

4.kapitola

Je mnoho legend, které pojednávají o nechutném jídle v jídelně střední školy a o tom, co všechno se do jídla dostane během přípravy. Většina lidí nepozře ani sousto ale co si myslím já? Strávila jsem přes tři roky na pravidelné stravě ve formě donáškových služeb, rychlých snídaní a občasných svačin a trvalo to několik měsíců než si můj žaludek zvykl na teplé pravidelné porce jídla, nemluvě o tom, že mě chtěli rodiče dotáhnout k výživovému poradci. Takže proto tvrdím, že obědy ve školní jídelně jsou dobré...no, alespoň většina.

„Zase máš migrénu?"

Jason seděl naproti mě a energicky se cpal jídlem. Stále byl při chuti, na začátku roku, kdy můj žaludek dokázal pozřít jen dvě sousta za mě dokonce dojídal moje porce. Bylo to lepší, než abych jí vyhodila a co se týkalo mojí migrény, tak to bylo jednoduché. Studenti jsou jako krabičky neuspořádaných hormonů. Střední škola víří pocity a barvami. Mění se ve vteřině a s obrovskou intenzitou. Už to skoro nevnímám, ale začátky byly šílené. Jen dnes nebyla k jídlu žádná chuť.

„Ne, jsem v pohodě. Přešlo mě to."

Očekávala jsem nějakou jasonovu poznámku, která by následovala. Něco starostlivého, ale nic nepřišlo. Zvedla jsem pohled od plastového stolu, který byl pokryt rýhami od příborů jen proto, abych našla Jasona s očima upřenýma ke dveřím a jídlo držel v půli cesty k jeho ústům.

„Jasone?"

Ani sebou nehnul, jen stále zíral a nebyl jediný. Atmosféra v celé jídelně se změnila. O něco utichla a do uší se mi dostal přes šepot a řeč ostatních zvuk. Trhla jsem celým tělem, protože mi ten smích přišel známý až příliš mi připomínal minulost a na malý okamžik jsem byla zpátky. Na místě, kde mě obklopovaly staré kusy nábytku, aura jistoty a bezpečí společně s všudypřítomným chladem, který vyžadoval navléci si nový svetr, ale všechno pominulo, jakmile moje oči zaregistrovaly zdroj celého tohohle humbuku. Vysoká hnědovláska stála u dveří do jídelny. Lehce se smála a upoutávala na sebe spoustu pozornosti. Vypadala skoro exoticky a křehce s jejím kulatým obličejem, ebenovými vlasy do pasu a jiskřivýma očima. Musela být nová, protože jsem jí tady ještě neviděla, nebo respektive její auru. Byla nafialovělá a hrála modrými odlesky. Dívala jsem se na ní až příliš dlouho, ale něco na ní bylo zvláštní. Její aura neodrážela smích, který byl vidět na povrchu a fialová barva nebyl odstín, který se často viděl u studenta. Naopak fialová byla znakem vědomostí a vědění. Nic, co by příliš pasovalo k teenagerovi.

„Jasone, kdo to je?"

Bylo nutno podotknout, že noví příchozí na tuto školu byli dobře zařazeni do správné kategorie. pamatuji si na první dny, kdy jsem měla projít testem a skončila jako „podivínka" Byl to perfektní stav, kdy se o mě nikdo nezajímal. A pokud šlo o Jasona měl vykulené oči obdivem. Nedalo se mu to vyčítat. Byl kluk a vlny červené barvy touhy a chtíče byly nemožné zamaskovat. Prakticky byl jako v transu jako polovina jídelny. Štouchla jsem do něj a konečně dostala pořádnou reakci.

„Co?! Jo, jasně promiň. To je April Wiliamsová. Je tu nová, dneska k nám nastoupila."

To vysvětlovalo důvod proč jí neznám tedy přesněji nepoznávám. Úkryt mojí mikiny mě uměl dost dobře skrýt před zraky ostatních. Jason mě stáhl zpátky ke stolu jakmile se dala hnědovláska do pohybu. Vrátil se k jídlu jakoby se nic nestalo, ale jeho aura mluvila o opaku.

„Tobě se líbí."

Jason by mě nejradši připlácl k zemi. Nedokázala jsem držet pusu zavřenou a pár lidí se k našemu stolu otočilo. Jason drtil krevní oběh v mém zápěstí.