Stopařka - v zajetí kontroly

8.kapitola

Štěrk z příjezdové cesty k našemu domu mi křupal pod podrážkami, odlétával do všech stran. Můj dech byl trhaný a já si nepřála nic jiného, než být doma. Cizí auto, stříbrné barvy s perfektním leskem se stalo prvním důkazem, jakého jsem se obávala. Rozhodla jsem se využít možnosti zadního vchodu přes kuchyň a naší zahradu, které byly nejblíže. S třesoucíma se rukama jsem sáhla na kliku a dveře otevřela. Bála jsem se. Ironické, že právě tahle emoce u mě naprosto převládala. Kuchyň byla prázdná a díky bohu, že dveře se tiše zavřely. Teď a nebo nikdy...

Slyšela jsem ty hlasy. Můj otec a matka nebyli sami. Rozpoznala jsem další dva hlasy. Ženu a muže přicházející z druhé místnosti - obýváku. Já věděla, že to není dobré. Staré zvyky vyplouvaly na povrch. Stála jsem bez hnutí, v přesvědčení, že jakýkoliv zvuk znamená konec. I můj dech a tep nabral klidné tempo.

„Opravdu je důležité, aby jste spolupracovali pane a paní Madisonovi. Jde nám o zdraví vaší dcery stejně jako vám."

Stáhl se mi po těch slovech žaludek. Hlas patřil muži a já si v duchu představovala obrázek mé matky, jak se choulí na sedačce k paži mého táty a dost možná se rukama objímá kolem vypouklého břicha.Osten viny se zabodl do mých útrob. Snad stokrát mluvil táta o tom, že máma musí být klidná. Mělo to něco společného s dítětem a ona neměla být vystavována žádnému stresu. Připravená ukončit tuhle šarádu a nést zodpovědné následky jsem nabrala vzduch do plic, vykročila vpřed a pak...

„To je hloupost, samé lži. Nechte mojí rodinu na pokoji. Má dcera je v naprostém pořádku."

Nikdy jsem ten krok nedokončila, ale couvla zpátky. Očekávala jsem pláč mé matky, agresi mého otce jakou jsem si pamatovala ale tohle byla tátova rozhodná stránka. Ta, kterou kdekoho zastrašil. Bezostyšně jsem naslouchala dál a tentokrát se ozvala má matka.

„Nechte nás být. Katie je obyčejné dítě, je zde spokojená. Má přátele, rodinu, chodí do školy... je jako ostatní děti v jejím věku."

Dřív než jsem stačila přemýšlet o slovech, která jsem slyšela můj pohled zavadil o rukavice na mých dlaních. Kdybys jen věděla jak moc normální jsem mami... Až později se můj mozek nastartoval. A mé otázky a zvědavost nabírala nové obrátky s každou další větou.

„Dobrá. Můžeme tedy s vaší dcerou mluvit? Zeptáme se jí jen na pár otázek."

„Naše dcera není doma."

Zamračení nahradilo celkový zmatek na mé tváři. Cizí žena byla naprosto umlčena pevným hlasem mého otce. Kdo byli tihle lidé? Oni nebyli od policie? O co tady jde?... Muž nezněl jako na ústupu.

„A kde tedy právě teď je?"

Právě tady... Se zatajeným dechem jsem stála a odmítala se pohnout. Nejraději bych zjistila odpovědi. Včetně toho, co se tady děje. Odpověď od mých rodičů přišla opožděně. Lehký třes se vznášel v jejím tónu.

„Je ve škole, má vyučování."

V obývacím pokoji nastalo hrobové ticho. Nikdo nepromluvil a to ticho mě napínalo čím dál tím více. Překvapila mě až reakce matky.

„Omluvte mě. Potřebuji se napít. Já,... potřebuji klid. Nesmím se teď stresovat."

A právě tohle vzbudilo paniku. Pohledem jsem prozkoumala možnosti, ale žádné nebyli. jen krátká a tenká stěna mě držela v utajení. Tiché kroky se přibližovali a i hlas mého otce zněl neklidně.

„Jsi v pořádku, miláčku?"

Máma odpověděla okamžitě a tentokrát byla velice blízko.