Stopařka - v zajetí kontroly

29.kapitola

Za pomocí nehtu ukazováčku jsem obrátila další stránku. Už hodiny jsem pročítala deník věnovaný Feren. Skoro jsem na něj zapomněla, ale zvláštní náhoda mě přiměla k otevření svázaných stránek a vyhledat tiché místo ke čtení.

Kostelní síň se ukázala jako tím pravým. Perfektně seřazené dřevěné lavice po obou stranách místnosti působily uspořádaným dojmem společně s vysokými, klenutými stropy, výzdobou a okny, které propouštěly sluneční světlo. Občas jsem zvedla hlavu a pohlédla na hlavní oltář. Nikdy jsem nepatřila mezi věřící, ale věřila jsem, že existuje cosi mezi nebem a zemí, co překračuje lidské chápání. Můj „dar" toho byl jasným důkazem.

Nevědomky jsem stiskla křišťálový přívěsek v dlani tak silně, až jsem ucítila hrany. Jeho váha mě uklidňovala a zároveň vzbuzovala mou zvědavost. Jak jen tohle bylo možné?... Odpověď byla ve Fereniných zápiscích. Léta si zapisovala své poznámky o léčivých účincích a energii, kterou vzácné kameny a polodrahokamy uchovávají. Zkoumala lidskou auru, otevření čaker a dosažení duchovního míru.

Má dlaň spočinula nad zažloutlými stránkami popsaných perem a proloženými novinovými výstřižky a články z odborných knih. Zavřela jsem oči a nasála chladný okolní vzduch do plic. V hlavě jsem si vybavila setkání s Feren. Přišlo mi, že od toho okamžiku již uběhla věčnost. Chyběla mi má rodina - matka, otec a Alex, také Jason.

„Vidím, že nejsem jediný, komu se zde dobře rozjímá."

Cizí hlas mě vytrhl z přemýšlení a já pohnula bradou doleva. V uličce mezi lavicemi stál Otec Ignác. Jeho tvář směřovala vpřed a tentokrát jsem jej poprvé viděla v jeho „pracovním" úboru. Žádné košile ani kalhoty zaprášené od hlíny.

„Omlouvám se, neslyšela jsem vás přicházet" zavřela jsem knihu a položila ji vedle sebe. Najednou jsem se cítila nepříjemně a překvapeně. Nenapadlo mne, že by sem někdo přišel tak brzy.

„Není třeba se omlouvat. Tohle místo je útočištěm pro kohokoliv."

Přikývla jsem a mlčela. Mohla jsem slyšet jak venku cvrlikají ptáci a dokonce i šum větru v korunách stromů. Blížilo se pravé poledne a já byla s každou odbitou hodinou nervóznější. Jeremy se stále neozval a čas k vystopování Cama se blížil. Přejela jsem si po suchých rtech jazykem a pohlédla na Otce Ignáce.

„Mohu se Vás na něco zeptat?" Otec Ignác přikývl a já sevřela kámen v ruce pevněji.

„Věříte na osud? Věříte, že se všechno děje z nějakého důvodu?"

Na krátký okamžik jsem litovala své vlastní otázky, ale jakmile se mi podařilo vyslovit veškerá slova, už nebylo cesty zpět. Otec Ignác přemýšlel a nakonec se posadil na okraj lavice. Ruce sepjal na podestě před ním.

„To, co se má stát, se stane. Pán stvořil každého z nás za účelem jeho vlastního poslání, ale cestu, k vykonání cíle musíme hledat my sami. My jsme ti, kteří rozhodují jakou cestou se vydáme, ale cíl se nemění."

Hlas Otce Ignáce se rozléhal celou síni a mně se tiše vrýval do paměti. Zavřela jsem oči, a poděkovala. Na to se místo vedle mne uvolnilo.

„Občas se lidé dostávají na scestí, ale vždy existuje cesta zpět."

Po téhle větě se Otec Ignác vzdálil do popředí k oltáři a já proklouzla uličkou mezi lavicemi s deníkem přitisknutým k hrudi. Mísily se ve mně smíšené pocity. Vina za obavy a strach mých rodičů, který jsem jim způsobila, lítost za Camovu ztrátu a všechno, čím si musel projít a to, co jsem mu způsobila já. Výčitky kvůli Audrey, Meghan i Tylerovi. Ruce se mi třásly, když jsem zatlačila do dveří a oslepilo mne sluneční světlo.