Stopařka - v zajetí kontroly

18.kapitola 2/2

Následovala jsem Audrey přes nádvoří. Mohla bych obdivovat tu velkou spoustu udržovaných záhonů a květin, které jsme míjely. Kamenná podlaha pod námi vydávala dutý zvuk při každém našem kroku. Audrey se obrátila mým směrem a věnovala mi nervózní úsměv.

„Otec Ignác má slabost pro rostliny.Ve východním skleníku má jeho vlastní vzácné vypěstěné druhy. Nikomu nedovoluje se tam pohybovat."

Dřív než jsem mohla vyslovit svojí otázku na zvláštního Otce Ignáce, jehož jméno jsem slyšela už dvakrát, tak Audrey změnila směr. Prudce zahnula a uvedla mne do obrovských dveří. Očima jsem prozkoumala prostor. Tohle musel být rozhodně kostel. Dlouhou uličku lemovaly dřevěné lavice a na samém konci stál oltář nad nímž visel kříž s ukřižovaným Ježíšem. Ve vzduchu se vznášela vůně kadidla a po zádech mi běhal zvláštní mráz. Zdi lemovaly malby a byla jsem si více než jistá, že hned u vchodu naleznu misku plnou svěcené vody. Chvíli jsem obdivovala prostor, kde se nacházím až se mi do zorného pole dostala Audrey. Stála ke mně čelem, usmívala se ale byl to zvláštní úsměv. Její oblíbený. Aura kolem ní se mírně chvěla jako v očekávání. Nechápala jsem dokud mi neuhnula z cesty a mně neunikl jediný návštěvník sedící v dřevěné lavici. Bylo to zvláštní. I když jsem neviděla jeho tvář, tak se mé srdce v hrudníku rozbušilo na poplach. Měla bych jít nebo ne?... Audrey prošla kolem mne s tentokrát povzbudivým úsměvem.

„Řekl mi, abych tě sem zavedla."

Polknula jsem a zůstala sama. Dokonce i dveře Audrey zavřela. Ozvěna těžké rány rezonovala prostorem. Zavřela jsem oči a sebrala odvahu. Krok za krokem jsem se blížila k první řadě. Každý můj krok byl slyšet nebo alespoň já si to myslela.Zastavila jsem se a pohlédla k oltáři, přesně tam totiž směřovaly oči muže v lavici. Cítila jsem spíše chlad při pohledu na umučenou tvář. Poněkud neohrabanými pohyby jsem se posadila vedle osoby, která mi byla vzorem. Seděli jsme v tichosti a já cítila jak mě jen jeho samotná přítomnost uklidňuje. Koutkem oka jsem si jej prohlédla. Vždy chodil elegantně oblečený a zdálo se, že ani tohle se nezměnilo. Měl perfektně vyleštěné boty, viděla jsem to ze způsobu jak seděl.Dlouhé nohy zakrývaly kalhoty a výš pokračovala nažehlená košile. Neměla jsem v sobě dostatek kuráže, abych vzhlédla až k obličeji z takové blízkosti. Proto jsme tam jen seděli a já nechápala o co tady jde. Uplynula minuta, pak dvě stále v tichu proto mne trochu vykolejilo slyšet ten známý hlas.

„Uznej, že je to lepší než ta stará ubytovna."

Dala jsem si čas na rozmyšlenou a přemýšlela nad těmi slovy. Slyšela jsem i mírné pobavení pro zvolnění atmosféry. Asi ne mne Sebastienův dar zafungoval, protože jsem se cítila uvolněná. Nemusela jsem vynutit úsměv, protože jsem už dávno protáhla koutky úst směrem nahoru.

„Byla tam zima, zatékalo tam, plíseň a praskliny ve stropě byly na denním pořádku. Oproti tomu je tohle pětihvězdičkový hotel, Sebastiene."

Opět jsme zůstali v tichosti a každý ve svých myšlenkách. Bylo to zvláštní, jak mne užírala zvědavost. Měla jsem tolik nezodpovězených otázek. Třeba proč jsem musela odejít? Co se pak stalo a proč nic neřekl i ostatním. U svých rodičů jsem měla dost času na to abych si složila souvislosti dohromady jako puzzle. Sebastien začal vyklízet svojí kancelář už předtím, věděl o co jde. Musel tušit, že ubytovnu zbourají. Šíleně jsem toužila zjistit každičký detail, doplnit i ty nejmenší kousky skládačky. Co má být tahle centrála? Co tu dál dělají? A hlavní otázka která byla uložena v koutky mé mysli...Jak to dokážou beze mne? Přemýšlela jsem, co říct nejdříve. Bylo to tak divné a přitom příjemné. Sebastien mi znovu připomněl domov, ať se to zdálo šílené, chyběl mi. On byl jako můj druhý otec.

„Cítím tvé napětí a ztuhlost. Ulevím ti."

Byla to až přirozená reakce. Natočila jsem své tělo tak, aby má záda směřovala k Sebastienovi. Dvě dlaně opatrně spočinuly na mých ramenou po obou stranách. Okamžitě se do mě vlilo teplo. Skoro jako kdyby ze Sebastienových rukou vystřeloval chlad i horkost zároveň.

„Předpokládám, že i tvůj dar prošel změnami jako u ostatních."

Sebastienův hlas zněl i v mé hlavě. Přikývla jsem a zavřela oči abych neviděla úponky, které se chtěly dostat do mého zorného pole. Nechtěla jsem vnímat nic jiného, než úlevu a úpadek stresu za poslední dny. Užívala jsem si ticho kolem sebe, klid uvnitř mě. Sebastien odtáhl své ruce a já pohlédla do jeho tváře. Jeho tvář se příliš nezměnila. Stejně starostlivé oči, který ale skrývaly důvtip a ještě něco. Holá hlava a na bradě jen drobné strniště. Možná bych měla cítit zášť ale nic takového. Vstala jsem když vstal i Sebastien. Následovala jsem jej podél lavic k nízkým dveřím ve zdi. Vstoupila jsem do kamenné chodby a přímo přede mnou se rozkládalo kamenné schodiště. Sebastien za námi dveře zavřel a pokynul mi nahoru. Chytila jsem se železného zábradlí a začala stoupat. Zároveň se kolem mne ozývat Sebastienův hlas.

„Termín demolice se blížil. Přes mé kontakty jsem sice zabránil úřadům aby nám vzali střechu nad hlavou, ale tlačil mě čas. Čas a také peníze."

Vystoupala jsem o několik schodů výše se Sebastienem v zádech. Schodiště přede mnou se stáčelo vpravo, zatím nebylo možné dohlédnout na konec. Začátek příběhu dával smysl. Ještě pevněji má dlaň uchopila kov, studil na mé kůži.

„Proto jsi mne poslal pryč? Musela jsem odejít jako první?"

Strach v očekávání sevřel moje útroby.Strávila jsem hodně času představami kde bych byla bez svých rodičů a Sebastiena. Vycítila jsem, jak Sebastien zastavil. Ani já se nepohnula a své oči upírala vpřed.

„Ty máš své rodiče, Stopařko. V té době jsi měla znovu rodinu, kam se vrátit. Kam patřit. Nikdo z ostatních tuhle možnost neměl. Kdyby se neobjevila Abigail, tak bych byl nucen umístit celý tým do dětského domova."

Zamračila jsem se. Abigail? To jméno mi nic neříkalo, ale přeci jen... Abigail, Abigail, Abigail Tornerová! Má noha nepatrně zakolísala na schodu pode mnou, ale můj balanc zůstal v pořádku. Sebastien pokračoval dál.

„Věci se od té doby změnily, Stopařko ale pořád děláme naši práci. Abigail ti musela říct, proč jsi tady."

Šokovaná a omámená. Tak bych nazvala svůj stav. Tupě jsem kývla a konečně uviděla konec schodiště. Cíl byl přede mnou. Nicméně, v mém žaludku nastala změna. Kyselý pocit stoupal vzhůru. Zášť se drala na povrch.

„Takže jsi se stal poskokem a nechal Tornerovou převzít tvé místo, tvou práci a to včetně celého týmu. Proč?"

Sebastien obešel mojí maličkost, která se odmítala pohnout. Studovala jsem podlahu pod svýma nohama a kousala se do rtu. Po dlouhém tichu jsem nakonec vzhlédla. Sebastien vyčkával a jeho tvář nic neříkala.

„Věř mi, bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem udělal Teď máme prostředky i nový domov. Máme se lépe než předtím a co se mne týče, tak jsem o své místo nepřišel. Po teď informace stačí. Nacházíme se v obytném křídle. Audrey tě tady vyzvedne a ukáže ti tvůj pokoj."

Slepě jsem Sebastiena následovala, vystoupala na vrchol schodů. Stanula jsem v chodbě s červeným kobercem a několika dveřmi na obou stranách. Tak podobné tomu, co jsem znala. Sebastien mě chvíli zkoumal svýma očima nežopět promluvil.

„Vezmi si čas na zabydlení a seznámení. Řekni někomu aby tě tady provedl. Ještě dnes odpoledne zahájíme pátrání."

Sebasien mi ukázal svá záda a kráčel ladnými kroky chodbou. Byla jsem sama a to bylo zvláštní, děsivé.

„A ještě něco! Vítej zpátky v týmu, Stopařko!"

Zvláštní jak pár slov vyvolalo úsměv na mé tváři. Sebastien zmizel z mého dohledu a já stála na stejném místě doufajíc, že Audrey přijde. Byla jsem na cizím místě ale přitom skoro doma. Byl čas zjistit, co je tohle za místo a jaká jsou pravidla hry.