Stopařka - v zajetí kontroly

10.kapitola

Měkká matrace držela mojí váhu, jak jsem seděla v tureckém sedu uprostřed mé postele. Stěny mého pokoje byly ponořeny do temnoty hluboké noci. Bylo už pozdě, ale já nemohla usnout. Myšlenky mi nedovolovaly usnout. Shodou okolností měl můj otec příliš práce a proto se dnes domů nevrátí. Své odpovědi nedostanu. V dlani jsem stiskla medailon z mých narozenin. Obvykle měl místo na mém krku, ale teď ležel v mé dlani. Jeho váha mě tížila v dlani a odváděl mojí pozornost. Otevřela jsem prsty doširoka a nechala medailon společně s řetízkem spadnout dolů na povlečení. Před sebou jsem měla ještě něco. Dva skleněné úlomky, stejně rudé a přesto rozdílné. Pořád jsem nechápala jak se dostaly sem, ke mně. Jeden z nich mi ukázal mé vlastní vzpomínky a ten druhý byl stále záhadou. Otáčela jsem úlomek v dlaních a prohlížela si jej ze všech stran v tlumeném světle svíčky. Jedna má část chtěla vědět, co mi ukáže. Co bych mohla vidět, ale má druhá stránka chtěla všechno uzavřít. Stejně jako krystal od Feren bych vše uzavřela. Fereniny poznámky mě utvrdily v tom, že s ní musím mluvit znovu. Její rukopis obsahoval spoustu nových informací včetně něčeho, co by se dalo nazvat výzkumem. Zápisy Jasonovi babičky odkryly záhadu krystalu. Duhový křišťál. Kámen, který mi dala měl podle jejích poznámek moc odhánět zlo od jeho nositele a eliminovat všechny škodlivé vlivy. U mně fungoval jako katalyzátor. Odložila jsem úlomek do bezpečné vzdálenosti a sejmula křišťál z krku. S ním na krku nic nefungovalo.

Moje hlava na mě křičela, že dělám něco špatného z čeho by mí rodiče bláznily, ale pohybovala jsem se s nadšenou precizností. Vklouzla jsem do staré kůže a skoro nevnímala jak tvořím kruh z kulatých svící pěti barev a světlo z plamenů tančí po zdech. Bylo to uklidňující. Oblečená do tenisek, džínů, starého trika a pohodlné bundy jsem se posadila na zem doprostřed kruhu. Nohy jsem si přitáhla k tělu a obrátila pohled na houpající se zvonkohru u stropu. Sklíčka se mírně otáčela vlivem horkého vzduchu. Dlouho jsem pozorovala a seděla v tichosti, než jsem usoudila, že je čas. Zapnula jsem si bundu a opatrně se natáhla k posteli pro úlomek. Hladký povrch pohladil konečky mých prstů, slabá elektřina projela mou dlaní. Zmocnil se mě nový a přitom tak známý pocit. Fungovalo to.

***

Otevřela jsem oči a trhla sebou při pohledu na šedou oblohu. Ležela jsem na zemi uprostřed chodníku. Dalo mi práci se vyškrábat na nohy. Oprášila jsem si kalhoty a rozhlédla se kolem. Chodník, silnice, vysoké domy kolem, novinový stánek, pouliční lampy. Nic zvláštního. Nepoznávala jsem, kde to jsem a kolem nebyla jediná živá duše. Viděla jsem jak vítr nese odpadky před sebou, ale žádný zvuk nedolehl k mým uším. Tenhle efekt jsem vždy nenáviděla. Přitáhla jsem si bundu k tělu a rozhodla se zjistit, proč mě stopa z úlomku přenesla právě sem. Kráčela jsem ulicí a rozhlížela se kolem dokola. Několik aut projelo asfaltovým pruhem, kočka přeběhla přes cestu a světlo lampy zablikalo. Pomalu jsem vzdávala naději, ale pak jsem zastavila. Stará telefonní budka přes silnici mi přišla povědomá. Strnula jsem a rozeběhla se... já pitomá. Vedly mě instinkty. Přeběhla jsem křižovatku, odbočila na rohu vpravo, koutkem oka zkontrolovala cestu k parku. Nic se nezměnilo. Nechápala jsem, jak jsem mohla zapomenout. Mé nohy mě nesly dál, zbýval jeden jediný blok. Zabočila jsem v poslední zatáčce a čekala, až stanu přímo před polorozpadlou budovou, ale... byla pryč.

Zmatek musel být zřetelný na mojí tváři. Byla pryč. Ta stará ubytovna, můj domov. Na místě, kde dříve býval kostel a poté ubytovna se teď tyčila do výšky firemní budova. Obrovské logo nad vchodem hlásalo název nějaké společnosti. Moderní styl byl zřetelný. Už žádné děravé okapy, popraskané zdi, špinavá okna ani ten tajemný opar, který se vždy vznášel kolem staré budovy. Zničili to. Zničili moje místo. Bolest mě zasáhla hluboko uvnitř mě. Kolena se mi podlomila a já padla na zem.....

***

Tvrdá podlaha mě tlačila do kolen a já bez hnutí setrvala dál. Nemohla jsem křičet a vydat jakýkoliv zvuk bylo moc riskantní. Mé hrdlo bylo stažené emocemi. Jako v transu jsem sfoukla svíčky a zvedla se na nohy. V počítači od mého otce jsem zadala údaje a vyčkávala, až se stránka objeví. Ani jsem nedýchala, doufala v lež. Opak byl pravdou. I internetové stránky odkazovaly na nově postavenou počítačovou společnost. Město označilo označení staré a nebezpečné budovy za úspěch. Článek byl sedm měsíců starý. Svezla jsem se na podlahu. Sebastien tomu nezabránil? Jak to mohl připustit? Co se stalo s ostatními? Dostal je Sebastien na nové místo? Jsou v pořádku? Užírala jsem se myšlenkami a strachem. Očima jsem putovala po tmavém pokoji a nakonec dostala nápad. Po čtyřech jsem se doplazila k posteli, sáhla do stínu pod ní a vytáhla můj batoh. Byla to jedna z mých starých věcí. Ten batoh byl prázdný, až na dřevěnou schránku, kterou jsem otevřela jen jednou v životě. Položila jsem schránku na podlahu před sebe a pozorovala jí jako kdyby měla být nějaký nebezpečný tvor. Vím, co bylo uvnitř. Ta schránka na mě prakticky volala vzpomínkami. Jen jediným dotekem jsem na ní zanechala silnou stopu. Vím, co uvidím, až otevřu víko. Několik věcí, které v sobě měly mnohem víc, než se na první pohled zdálo. Tam uvnitř je krásná náušnice se složitým tvarem a přitom elegantní - Meghan, brýle - jednoduché a přitom jsem nikdy nepochopila, jak mi je Audrey mohla dát. Od Tylera tam bylo něco, co jsem nedokázala popsat. Bylo to ploché, malá destička která vypadala jako součást do počítače a Cam... rukavice na pravou ruku a pak také dopis od Audrey a pomačkaný vzkaz od mého posledního setkání s Camem. S třesoucíma rukama jsem víčko odklopila a skutečně uviděla nejdříve dopis a pod ním všechny ty věci. Rozhodovala jsem se, co zkusím nejdříve. Kdybych jen věděla, že jsou v pořádku... musí to fungovat. Do dlaní jsem stiskla nejmenší předmět. Otáčela jsem tu zvláštní věc v dlaních a snažila se zachytit alespoň záblesk, ale marně. Stopa už musela vyblednout. Stejné selhání bylo i s Meghaninou náušnicí. Začínala jsem být zoufalá. Camova rukavice, nic. Mohla jsem nadávat jen sama sobě, že jsem tohle neudělala dřív. Stopy pokaždé mizely, záleželo jejich síle a očividně neměly tyhle předměty takovou hodnotu. Otisk v nich nebyl dostatečný. Se zbytkem naděje jsem sáhla po Audreiných brýlích. Víčka mě pálila od toho, jak jsem je silně zavřela a držela tak. No, tak..musí to fungovat, musí. A pak se to stalo. Záblesk byl krátký, ale zapamatovatelný. Nejdříve jsem viděla jen obrys, ale tvář začínala nabírat tvar. Tahle tvář byla ale špatná. Před sebou jsem viděla tvář April, její úsměv, dlouhé vlasy i oči. Vize netrvala dlouho a rozplynula se. Zůstala jsem omámeně zírat na brýle v dlaních. Proč jsem viděla April? Nedávalo to smysl. Plná zklamání a smutku jsem vše uzavřela do schránky a vhodila do batohu. Ty úlomky byly počátkem celé záhady a já jí hodlala přijít na kloub. Popadla jsem medailon a křišťál a obě věci nasadila na krk. Medailon zaujal místo v prohlubni mého krku zatímco křišťálový přívěsek se houpal na dlouhém řemínku pod ním na mém hrudníku. Stále rozsvícený počítač se stránkou budovy počítačové firmy mě jen donutil k tomu, abych šla spát a nechala spánek aby doplnil mojí energii.

Tak v rekordním čase další část. Asi jste si všimli, že není tak dlouhá ale myslím, že se to kompenzuje když je přidána tak brzo. ;) Moc vám děkuju za předešlé komentáře a doufám, že se vám i tahle část líbila. ;) Hodně z vás si přeje, aby se už objevila celá parta, tak se těšte ně příště protože tam se to stane. ;) Děkuju všem za vaší podporu. ;) :) 

A mimochodem dovolím si pozvat ke čtení začínajícího příběhu mé kamarádky a super spisovatelky. Právě otevřela nový fantasy příběh a známe to všichni... podpora hned na začátku hodně nakopne. Název příběh je Magie nesmrtelných a autorkou je   . ;)