My dva

Kapitola 23.

Kocour

Na policii byli rádi za nějakou stopu, ale bohužel v tom, kdo naší kamarádku unesl, byli bezradní stejně, jako my. Nic se nedalo dělat, ale přesto museli upozornit rodiče Marinette na to, že se vyšetřování kousek posunulo. Rozhodl jsem se, že tam zajdu sám. Byl jsem rád, že to nikomu nevadilo.
„Koukej nám pak zavolat," řekla Alya, když jsem se chystal vrátit k pekárně.
„Neboj, dám vám vědět," kývl jsem na souhlas a pak jsme se s Ninem a Alyou objali.
„Tak zítra ve škole," rozloučili jsme se spolu a pak se pomocí své tyče odrazil na střechu nějakého domu směrem k domu Marinette.

Když jsem se objevil u dveří a vešel dovnitř pekárny, její rodiče okamžitě zbystřili.
„Černý Kocoure! Co se stalo?" zeptala se mě Marinettina mamka Sabina a Tom mezitím zavřel pekárnu. Nechtěl, aby sem zrovna teď někdo přišel. Sabina mi přitom řekla, ať se posadím na židli a já nebyl proti. Nabídli mi taky něco k pití, ale já nějak neměl na nic chuť.
„Víte... Když jsem zjistil, že Marinette zmizela, vydal jsem se ke škole no a kousek od ní v jedný uličce jsem našel nějakej čistej kapesník. Spolu s Ninem a Alyou jsme přišli na to, že patřil nějaký ženský a ta musela unést Marinette. Neptejte se, jak jsme to zjistili, ale potvrdila to i policie. Právě odtamtud jdu," pokrčil jsem rameny a během svého proslovu sledoval jejich obličeje.
„Takže moji berušku unesla nějaká podlá baba," řekl Tom a já sebou trhl při tom, jak nazval svou dceru. Pak jsem se ale uklidnil. Identitu Berušky věděli jenom dva lidi - Alya a já. Nikdo jiný.
„Ale proč, Kocoure?" Podívala se na mě její mamka. „Proč by někdo unášel zrovna naší dceru?" Zeptala se a já najednou nevěděl, co říct. A věřte mi, že když jsem jako Kocour, často se mi to nestává.
„To... To netuším. Ale věřte mi, že bude v pořádku, ať je právě teď kdekoliv. Marinette je vyjímečná, chytrá a je to taky moje dobrá kamarádka." A nejen to, dodal jsem v duchu. „Můžete si být jistí, že ji najdu a nikdo mi v tom nezabrání," řekl jsem poslední větu tichým hlasem.
„Ani se nedivím, že je do tebe zamilovaná," usmála se Sabina a já překvapeně zamrkal.
„Prosím?"
„Ale no tak, Adriene. Máma pozná všechno," tentokrát na mě mrkla a já byl pomalu neschopný slova. Vtom jsem si vzpomněl na ten malér s mojí identitou odhalenou v jeden moment celému světu. Začalo se mi dělat poněkud nevolno.
„Já... Promiňte, ale už budu muset jít. Rád jsem vás viděl a nebojte, určitě to dobře dopadne." Doufám.
„Dobře. Děkujeme za zprávu, Kocoure," usmál se Tom a já přikývl. „Kéž bychom mohli taky nějak pomoct," dodal potom a já se na něj podíval.
„Nejlíp pomůžete, když tady budete čekat. Až se Marinette vrátí, bude vás potřebovat," usmál jsem se a snažil jsem se tím i sobě říct, že všechno bude v pořádku a svoje přítelkyni najdu. „Zatím se mějte," rozloučil jsem se s nimi a pak opustil jejich pekárnu.

Když jsem se vrátil domů, myslel jsem si, že můj pokoj zůstal nedotčený, ale strašně jsem se mýlil. Čekal tam na mě totiž můj otec a na tváři měl přísný a naštvaný výraz. A sakra.
„Otče, já... Vysvětlím ti to," řekl jsem, když jsem skočil do svého pokoje a ocitl se naproti němu.
„Myslel jsem, že ti jsou instrukce doktorů a moje jasné, ale evidentně jsem se mýlil. Co jsi ksakru dělal tam venku?!" Při poslední otázce zvýšil hlas tak moc, že jsem se lekl.
„Nech mě to vysvětlit. Moje kamarádka... Moje dobrá kamarádka se ztratila a policie neměla žádnou stopu o tom, kde by mohla být, tak jsem si řekl, že jim pomůžu. Mám Marinette rád a nemohl jsem tady jen tak sedět, když ona mohla a může být v nebezpečí. A jsem rád, že jsem šel, protože jsem něco důležitého zjistil."
Otec zůžil rty do tenké linky. Poznal jsem, že přemýšlí a vůbec se mi to nelíbilo.
„Zase jsi mě neposlechl, Adriene. To tě baví pořád takhle riskovat život? Co kdyby tě chtěl zase někdo zabít?!"
„Ale nic se mi nestalo a navíc, Lišaj se teď dlouho neukázal. Nevím sice proč, ale to je teď jedno. Hlavní je, že jsem tady a našel jsem nějakou stopu, která nám pomůže najít mou kamarádku," musel jsem být přesvědčivý.
„Ty se prostě nikdy nepoučíš, ani když budeš mít domácí vězení, co?" Zeptal se mě už o něco mírnějším hlasem. Zloba z něj zrejmě trochu vyprchala.
„A měl bych?" usmál jsem se a on si povzdechl.
„Potřebuješ ode mě něco, než půjdu?" Podíval se na mě a já se zamyslel. Pak mě napadla jedna věc.
„Něco by tu bylo. Víš, v ulici, kde unesli Marinette, jsem našel jeden kapesník s písmenem M v rohu a naproti němu bylo tvoje logo, motýlek. Nevíš, kdo si to jako poslední koupil?" Zeptal jsem se a otec se na mě díval s povytaženým obočím. Potom vyndal z kapsy kalhot svůj mobil.
„Možná by se to dalo zjistit..." Chvíli to trvalo, ale opravdu se to podařilo. „Tady," řekl a ukázal mi mobil. Bylo tam jen jedno jméno.
„Michelle Fellniová," vydechl jsem. Ať jsem se snažil jakkoliv, to jméno mi vůbec nic neříkalo.
„Tak, pomohl jsem?" Zeptal se otec a já se usmál.
„To jméno slyším poprvé, ale možná na něco přijdu. Děkuju, otče," usmál jsem se a pak ho musel obejmout.
Když jsme se od sebe odtáhli, taky se usmíval a potom odešel z mého pokoje.

„Zastrč drápky," řekl jsem tichým hlasem a stal se ze mě znovu Adrien. Na nic jsem nečekal a posadil se k počítači, kde si vyhledal jméno, které jsem zjistil s pomocí svého otce.
Trvalo mi to dlouho, ale pak jsem přece jenom objevil jeden článek, který mi doslova vyrazil dech.
„Michelle Fellniová veřejně promluvila o svých pocitech ohledně ztráty milované sestry Emily Agrestové..."

***

Ahoj 😇
Máme tady další kapitolu a já doufám, že se vám líbila... 😍

Budu ráda za nějaký hlas nebo komentář a u dalšího dílu se uvidíme ve čtvrtek, tak snad to do té doby všichni nějak přežijeme 😇😎😍

Less216💞