My dva

Kapitola 18.

Marinette

S Adrienem jsme si dlouho povídali. Když bylo pozdě odpoledne, něco jsem si uvědomila.
„Já jsem blbá!" Plácla jsem se rukou do čela, až sebou Adrien, sedící vedle mě, trhl. Nechtěla jsem ho vyděsit, ale už se nedalo nic jiného dělat.
„Proč? Co se stalo?" Nechápal to, vždyť ani nemohl.
„Já jsem sem přišla s tím, že Alya zná moji identitu a chtěla se s tebou poradit, co dál, jenže pak se stalo tamto a úplně jsem na to zapomněla..." Divila jsem se, že jsem zase nezačala koktat. To by už bylo moc.
„A ona říkala, že to dá na blog nebo že to někomu řekne?" Podíval se na mě.
„No... Ne, odešla jsem ještě předtím než stačila něco říct, ale u ní je možné všechno. Však ji znáš," složila jsem hlavu do dlaní.
Adrien si povzdechl. „Princezno, podívej se na mě," vyzval mě a já ho poslechla. Neměla jsem důvod mu nějak odporovat. Dal mi ruku na rameno a hezky se usmál.
„Kdyby to dala na internet nebo do televize, tak už bychom o tom dávno věděli. Nejsme odříznutí od světa, abychom se o tom nemohli dozvědět. Navíc je to tvoje nejlepší kamarádka, ona by to neudělala. Alya ne."
Po tomhle jsem si uvědomila, že je to pravda. „To je fakt. Ach jo, jsem strašná... Jak mě to vůbec mohlo napadnout? Navíc ona vůbec neřekla, že něco takového udělá."
„Tak vidíš, zbytečně se trápíš. A nejsi strašná, jenom je toho možná na tebe malinko moc. Co si takhle na nějakou dobu dát oddych?" Navrhl a já se usmála. Myšlenka to byla pěkná. Líbila se mi představa nás dvou, daleko od civilizace, od Lišaje a všech padouchů. Jenže to nešlo. Ne, dokud ho neporazíme.
„Ani nevíš, jak moc bych chtěla. Ale nejde to, pořád je tady Lišaj a my ho ještě neporazili. Nejdřív bych ráda udělala tohle a až pak jela někam pryč," podívala jsem se na něj vážně.
„Já jsem myslel, že bys třeba ani nemusela někam jezdit. Prostě na chvíli vypnout, věnovat se jenom sobě... Nám. Lišaj stejně teď dlouho nezaútočil, tak proč si trochu neužít?" Chvíli jsem nad tím přemýšlela a pak mi došel skrytý význam věty. Zmateně jsem se na Adriena podívala. Jemu to asi taky došlo a potom jsme oba vyprskli smíchy. Smáli jsme se dlouho, kolem deseti minut, a i pak jsme ztěží mohli mluvit.
„M-myslel jsem užít si ten klid, samozřejmě," řekl stále se smíchem Adrien.
„No jasně," vůbec jsem mu to nevěřila. Fakt ne.
„Hele, ty jsi s tím přišla," usmál se a jemně mě dloubl loktem.
„Já? Já se na tebe jenom podívala a ty ses tady začal tlemit jako malý dítě," vyčetla jsem mu.
„Oba se tak chováme," uchechtl se.
„Myslíš sebe," opravila jsem ho.
„Myslel jsem nás, Broučínko," zdůraznil přezdívku a já pobaveně zakroutila hlavou.
„Ty se nikdy nezměníš."
„Neříkej, že bys to chtěla."
Ani na malý moment jsem neváhala. „Nechtěla," usmála jsem se. Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha, ale chytla jsem Adriena oběma rukama za tvář a bez váhání ho k sobě přitáhla. Políbili jsme se a pokračovali v tom docela dlouho.
„Teda, co to do tebe vjelo tak najednou?" uchechtl se Adrien.
„To víš, pokrok nezastavíš," mrkla jsem na něj a pak jsme oba zase vyprskli smíchy.
Milovala jsem tyhle chvíle a nechtěla, aby skončily. S Adrienem mi bylo opravdu strašně hezky.

***

Ahoj, tak tu máme další kapitolu.^^

Doufám, že se vám líbila, i když se tam nic moc zajímavého nedělo 😅 ale brzy se to snad rozjede 😁

Další kapitola bude v pondělí 💞

Less216💞