My dva

Kapitola 3.

Kocour

Vyskočil jsem z okna mého pokoje na střechu našeho domu, který připomínal spíše pevnost. Chtěl jsem mít lepší rozhled na město, abych zjistil, co se kde děje. Jenže v ten moment mi to připadalo, jako kdyby se nikdy nic nestalo. Jako kdyby se žádná rána neozvala, ale to bylo zvláštní.
Jestli mě někdo vytáhl z postele jenom proto, aby si ze mě vystřelil, tak si to s ním vyřídím, pomyslel jsem si naštvaně a už už chtěl skočit zpátky. Jenže vtom jsem zaslechl výkřik nějaké dívky a zvuk podobný tomu, jako by se řítil dům.
Bez přemýšlení a dalšího dlouhého váhání jsem se vydal k onomu místu.

Dorazil jsem k jednomu domu na konci zapadlé uličky, za kterou pak bylo parkoviště. Jenže na něm nestala žádná auta a v tu chvíli to bylo jedině dobře. Část starého domu, ve kterém nikdo už dlouho nebydlel, se zřítila a mezi spadlými kusy ležela nějaká dívka.
Byla zavalená kusy, které ležely i okolo ní, avšak jeden velký kus měla na noze. Vůbec se nemohla pohnout. Tu dívku jsem neznal, ale měla dlouhé černé vlasy, které jí splývaly až k pasu. Na sobě nějaké tmavé oblečení, ale neměl jsem víc času se na ni dívat. Musel jsem ji odtamtud dostat, protože to byla moje práce. Navíc mi nedělalo dobře ji takhle vidět.
„Kocoure!" Jakmile mě uviděla, její tvář se rozzářila. Zřejmě jsem pro ni jako superhrdina představoval spásu.
„Už jsem tady, neboj se. Pomůžu ti," řekl jsem bez váhání a přešel ke kusu zdi, který dívku přišpendlil k zemi.
Byl docela těžký, ale i přesto jsem s ním po nějaké té chvíli dokázal pohnout a položit ho z dívčiny nohy na zem. Když jsem to udělal, chytla se za nohu a sykla bolestí.
„Bolí tě to hodně?" zeptal jsem se a podíval se na ni.
„Jo. Bojím se, aby ta noha nebyla zlomená," řekla a do očí se jí nahrnuly slzy. Doufal jsem, že se mi tu nerozbrečí, jinak bych asi nevěděl, co s ní.
„Jak se jmenuješ?"
„Belle," odpověděla mi a zastrčila si jeden pramen dlouhých černých vlasů za ucho.
„Odnesu tě domů, Belle," pokusil jsem se o úsměv a pak jí pomohl se postavit. Jakmile si stoupla na tu bolavou nohu, málem se zhroutila zpátky k zemi. Jo, určitě to má zlomený.
„Achjo," povzdechla si.
„Teď se pevně drž, ano?" Tentokrát se mi ten úsměv podařil, protože jsem ji chtěl především trochu povzbudit.
Rychle jsem ji vzal do náruče. Nečekala to, takže trochu vykřikla. Bylo mi jasné, že dneska na ni těch šoků muselo být dost, ale nedalo se nic dělat. Sama by domů rozhodně nedošla.
„Klid, tohle já dělám běžně," uklidnil jsem ji a mrkl na ni. Když se usmála, oddechl jsem si. Sice měla zlomenou nohu, ale aspoň byla jinak v pohodě.

Když jsem udělal svou práci a Belle se v pořádku dostala domů, vrátil jsem se na místo, kde jsem ji našel.
Něco mi na tom nesedělo. Ten dům se nemohl zřítit jen tak, určitě v tom muselo být něco víc. Spíš mě ale zaráželo to, že se zde ještě neobjevila Beruška. Většinou byla všude první, ale teď jí to nějak trvalo. Rozhodl jsem se, že ji zavolám, jenže mi to nezvedala. Nechal jsem ji alespoň vzkaz, že ve městě je zase padouch a ať se ozve co nejdříve.
Jenže v ten moment jsem si všiml nějakého stínu na vysokém domě nedaleko mě. Bylo mi jasné, že je to ten, kdo pravděpodobně může za rozpad toho domu a tím pádem i Bellinu zlomenou nohu.
Neváhal jsem a pomocí své tyče se během vteřiny dostal na střechu. Když jsem tam uviděl postavu, která v dlaních svírala hůl a byla v tmavém obleku, vyděsil jsem se.
To nemůže být pravda!!

***

Ahojky, tak máme tady už třetí kapitolu 😍 Jak se vám líbila? Kdo si myslíte, že je naše neznámá postava? Určitě pište, zajímají mě vaše teorie xd😂😅😏

Jako vždy budu ráda za všechny komentáře, hlasy nebo přečtení. Další díl sem dám v sobotu💞

Less216💞