My dva

Kapitola 2.

Marinette

Myslela jsem si, že horší už to snad ani být nemůže, jenže jsem se pořádně spletla. Alya mluvila o svém novém zjištění snad pořád dokola a už chybělo jenom to zveřejnění na berublog.
„Že to nedáš na ten svůj blog, že ne?" podívala jsem se na ni prosebným pohledem. Tohle mi přece nemohla udělat, i když nevěděla, že to já jsem ta slavná pařížská hrdinka.
„A proč ne? Vždyť by si každý zasloužil vědět, do koho je Beruška zamilovaná." Alya byla evidentně hodně proti.
„A nezasloužila by si spíš Beruška soukromí? Jen si představ, co by se stalo, kdyby dal někdo na internet tvoje největší tajemství," pokusila jsem se jí to vysvětlit z mého pohledu.
„Jo, asi máš pravdu, kočko," povzdechla si Alya a mně se pořádně ulevilo. Teď už se to určitě Adrien nedozví... „Ale proč mám pocit, že ti o to nějak hodně jde? Většinou, pokud se jedná o věci okolo mého blogu a Berušky, tak jen protočíš očima nebo tě to prostě nezajímá," podívala se na mě.
A sakra...
„No ne, že by mě to nezajímalo, ale prostě tohle mi přijde moc. Každý si zaslouží soukromí, zvlášt, když jde o takové věci," snažila jsem se jí to rozumně vysvětlit.
„Fajn. Přísahám, že to nikam dávat nebudu, ale tím pádem nemám žádnej materiál."
„C-co tím myslíš?" zamrkala jsem nechápavě.
„Už týden jsem nedala nic na Berublog. Lidi se mě ptají, co s ním bude dál, ale jak tam mám něco dát, když nic nemám?" Jo, tak ta je vážně zoufalá. „Marinette, musíš mi s tím pomoct," podívala se na mě Alya a v ruce držela svůj mobil.
„Ale s čím? A hlavně jak?"
„S tím blogem. Musím natočit něco o Berušce nebo Kocourovi, jinak se s ním můžu rozloučit."
Zoufalství jí přímo sálalo z očí. Měla jsem o ni opravdu starost, proto jsem se i přes tu skutečnost, že Beruška je mé druhé já, rozhodla své kamarádce pomoci. Potřebovala to jako sůl.
„Tak dobře. Máš už nějaký nápad?"
„Zatím ne, ale spolu něco vymyslíme," mrkla na mě a v očích se jí při odpovědi zvláštně zablesko. Dostala jsem z toho strach.

*

Adrien

Dnešní focení ze mě postupně vysálalo snad všechnu energii, kterou jsem nabyl přes den ve škole s kamarády. Přišel jsem domů a první věc, kterou jsem udělal, byla ta, že jsem sebou plácnul na postel.
„Dneska už po mně nic nechtěj, Plaggu," řekl jsem svému kwamimu, který právě jedl nějaký ten kus svého milovaného sýra. Snažil jsem se ten smrad ignorovat.
„Neříkej mi, že tě to tak zmohlo," uchechtl se Plagg a já zabořil hlavu do polštáře.
„Co myslíš?"
„Ty seš teda padavka. Co by na to řekla Beruška, kdyby tě takhle viděla?"
„Nejspíš by ze mě měla srandu do konce svýho života a teď mě nech vyspat," řekl jsem a pak se otočil na druhý bok ve snaze usnout.
„To ti tak lehce neprojde," řekl Plagg trochu vážnějším tónem a já pozvedl obočí.
„Teď tě vážně nechápu."
Vtom se ozvala hlasitá rána a já věděl, že mám po odpočinku. Jediná pozitivní věc na tom všem byla, že uvidím Berušku. Jenom to mě drželo při smyslech.
S povzdechem a pár protesty jsem vstal z postele, kde se během těch několika minut vytvořilo příjemné teplo. Natáhl jsem ruku s prstenem a vykřikl slova, která měla tu moc ze mě udělat neodolatelného pařížského superhrdinu.
„Plaggu, drápky!!"

***

Takže ahoj ❤

Jelikož mám čas, dávám sem druhý díl už dneska a můžete počítat s tím, že další bude ve čtvrtek. Rozhodla jsem se totiž, že budu vydávat každý druhý den, protože větší počet mi přijde moc dlouho... 😅

A ano, zjistila jsem to až teď, ale to je u mě úplně normální xd

Dnešní kapitola možná nebyla tolik akční, ale nebojte. Za chvíli se to pořádně rozjede 😈😇❤

Jako vždy doufám, že se vám kapča líbila a budu ráda, když mi na ni napíšete názor do komentářů. 💞
Samozřejmě neuškodí nějaký ten hlas, protože tak poznám, že se vám to aspoň trochu líbí😅💞🐞

Less216💞