My dva

Kapitola 14.

Adrien

Když mi Nino zavolal, bylo to brzo ráno. Chvíli jsem nevěděl, co by mohl chtít, ale když mi to řekl, byl jsem fakt v šoku. Normálně bych tu dobu ještě spal, ale jelikož jsme to s Beruškou trochu protáhli, už jsem nedokázal usnout. Ono to mohlo být vlastně i jedno, protože na spaní jsem měl celé dny.
„Nevíš, proč by mě Lišaj sledoval, když jsem v nemocnici a když ho mohl kdykoliv zahlédnout?" Podíval jsem se na Plagga, který jen pokrčil rameny. Teda, pokud se to dalo tak nazvat.
„Třeba se chtěl ujistit, že jsi mrtvej."
„Fakt, jo? Kdyby mě chtěl zabít, mohl to udělat ještě než jsem se probudil z narkózy," zakoulel jsem očima.
„To asi jo no. Jinak mě nic nenapadá," řekl a já pozvedl obočí.
„Ty a bez nápadů? Kam to ten svět spěje," zavrtěl jsem hlavou a zavřel oči. Jenže jakmile jsem to udělal, otevřely se dveře. Do místnosti vstoupil doktor a spolu s ním dvě sestřičky. Plagg se naštěstí schoval.
„Dobré ráno, pane Agreste," promluvil doktor a já se přinutil k úsměvu.
„Dobré."
„Jak se cítíte?"
„Je mi fajn," pokrčil jsem rameny. „Totiž... Občas mě to ještě bolí, ale není to tak hrozné, pane doktore."
„Jste tu druhý den a už se smějete, to vypadá skutečně dobře. Co bychom taky mohli od Černého Kocoura čekat," řekl doktor a já pozvedl obočí. Vážně chtěl mluvit o tomhle?
„Takže to není sen," vydechl jsem. Doufal jsem, že se to přes noc nějak přeneslo a byla to jen noční můra, jenže po tom Ninově telefonátu a tomhle hovoru mi znovu došlo, že je to skutečnost.
„Co tím myslíte?" Zeptala se jedna ze sestřiček.
„Ale, jen jsem doufal, že to odhalení celému světu byla jenom noční můra. Nic víc," pokrčil jsem rameny a tou odpovědí jsem si vysloužil úsměvy všech přítomných. Připadal jsem si jako v blázinci.
„Máme pro vás skvělou zprávu," řekl zase doktor. „Vzhledem k tomu, že máte už teď dobrou náladu a ta menší bolest břicha je ve vašem stavu naprosto normalní, tak vás za dva dny pustíme domů."
„Už za dva dny?" Vyjeveně jsem se na ně podíval.
„Ano, ale snažte se být co nejvíce v klidu. Je mi líto, ale ještě nejste připravený na těžké pohyblivé aktivity. Doporučoval bych být pár dní po propuštění v klidu."
„Myslím, že o to se otec postará, nemusíte mít strach," kývl jsem na souhlas a snažil se tuhle zprávu zpracovat.
„Dobře, tak si ještě odpočiňte. Dnes odpoledne vám sundáme ten obvaz," kývl hlavou doktor k mému břichu a já se musel usmát. Na tohle se nedalo nic říct. Když všichni odešli, zůstal jsem v pokoji sám. Plagg chtěl něco říct, ale já potřeboval chvíli ticha, proto jsem řekl, že to necháme na potom. Musel jsem si odpočinout.

*

Marinette

Domů jsem dneska dorazila dlouho, protože jsme ve škole měli do čtyř odpoledne. Po tom všem učení jsem byla unavená a než jsem měla vyrazit za Adrienem, rozhodla jsem se pro menší dávku spánku.

„Tikki?" Když jsem otevřela oči, byla už tma. Vyděsilo mě, že jsem nic neviděla, proto jsem si rozsvítila lampičku. Oddechla jsem si, když jsem uviděla svou kwami ležet klidně vedle mě.
„Marinette? Děje se něco?" Tikki se probudila a já si dávala za vinu, že jsem vůbec něco říkala.
„Chtěla jsem se jít jenom podívat na Adriena, jestli je v pořádku."
„Jasně, takže transformace?"
„Jestli se na to cítíš, tak jo," přikývla jsem, protože jsem si všimla té únavy. Tikki sice hodně spala a dneska na to měla čas i ve škole, ale ty noční vycházky ji nejspíš unavovaly víc, než jsem myslela.
„Zvládnu to, nemusíš se bát," ujistila mě svým typickým úsměvem, ale i přesto jsem o ni měla strach.
„Když myslíš... Tikki, tečky!!"

***

Ahoj, tak konečně je pátek 😅💗 doufám, že se vám kapitola líbila a budu ráda za jakýkoliv hlas, komentář, prostě cokoliv.^^

Pokračování bude snad v neděli 😍

Less216💞