Francis & Oliver

POSLEDNÍ KROK

Drahý Olivere,

často jsem nad dnešním dnem přemýšlel. Je to celkem ironické když si představím všechny ty krásné věci, které jsem prožil. Hlavně díky tobě. Olivere. Je až vtipné, jak jsme se dostali takhle daleko. Nemyslíš? Pamatuji si naše první setkání. Byl jsem tak moc smutný a ty si přišel ve správnou chvíli na to jediné pravé místo. Ke mně. K malému a ukňouranému zrzkovi, který celý promočený hledal svojí fenku. Tak moc se mi stýská po Jackie. Byla moje nejlepší kamarádka, než jsi přišel ty. Zjevil ses, jako zázrak, na který jsem čekal, až mi ho Bůh sešle.

Člověk by měl nejdříve přemýšlet, než něco udělá. Já přemýšlím občas až moc, ale to ty víš. Jak řekl Stephen Hawking: "Život by byl tragédií, kdyby nebyl vtipný." A měl pravdu. Život je tragédie a komedie, to jen my si píšeme scénář. Vybíráme postavy, které chceme, aby v naší hře vystupovali. Přál bych si, aby fungoval princip Deus ex machina. Bůh se snese z nebe a vše vyřeší. Rozmotá konflikt a nakonec ho podá divákům na prázdném talíři společně se závěrem, ke kterému sám dojde. Bohužel. Tohle není život.

Nemůžu říct, že jsem si prožil hrůzy hrůz a kdejaké katastrofy. Největší katastrofa pro mě byla, když jsme si nebyl jistý o tom, že ke mně také chováš nějaké city, i když jsem někde v hloubě své duše měl takový pocit, že tam někde jsou. Znal jsme tě tak moc dobře, ale v tu dobu jsi pro mě byl jako kniha, která je přeložena ze staré řečtiny a já jí nemohl přelouskat.

Lidé se v průběhu času mění. I ty jsi se změnil. Asi nejsem schopen říct, jestli k lepšímu nebo horšímu. Pro mě ale vždy budeš dobrý člověk. Díky tobě jsem se posunul ve svém životě tam, kde jsem vždy chtěl být. Poznal jsem se a byl sám se sebou dokonce na chvíli spokojen.

Když přišla ta první chvíle zatmění, tak jsem tak nějak tušil, že to bude běh na dlouhou trať. Zrovna jsem chtěl jít do baru, když jsem se složil uprostřed silnice. Byl to gay bar. Hodně zvláštní náhoda, že jsi se tam objevil, ale nemůžu tě z ničeho obviňovat, protože chápu, že to pro tebe muselo být hodně těžké. Měl jsem to stejné až na jeden rozdíl. Už déle před tím, jsem věděl, že je něco jinak. Myšlenka se mi časem pouze potvrdila.

Olivere, chtěl bych toho tolik říci, ale netuším, jak najít ta správná slova. Ani nevíš, jak moc pro mě znamenáš. Snažím se přijít na jedinou věc, krom tebe, která by mi do života přinesla světlo. Kdykoliv, kdy jsme od sebe byli odtrženi, jsem tápal ve svým myšlenkách a hledal záminku, abych tě viděl, cítil, mohl se tě dotknout. Nikdy jsem se ale neodvážil to udělat. Přijít jen tak za tebou a projevit nějakým pořádný způsobem, co k tobě cítím. Vždyť jsme ani neměli pořádný rande. Nikdy jsme nedělali to, co normální páry ano. A mně je tak moc líto, že ty chvíle nezažijeme.

Jednou, až budeš mít děti, tak jim o mně budeš možná vyprávět. Budeš jim říkat, jak sis se svým nejlepším kamarádem volal, když se nudil na Havaji, jak jsme se houpali na té staré houpačce a dávali si pastu do vlasů. Tyhle chvíle mi budou chybět, tobě taky, vím to.

V jedné knížce jsem četl o syndromu svatého Klimenta. Jsme na začátku a uděláme několik kroků, až se nakonec dostaneme zpět na začátek. Myslím, že jsem tomuto syndromu podlehl. My oba. Začali jsme od ničeho, dostali se až na vrchol a skončili opět bez čehokoliv. Bez sebe. Asi mi to ani nepřijde smutné, protože takový je život. Lidé nejsou, přijdou a pak zase odejdou. Koloběh, kterému se jen tak nevyhneme, ale budeme ho prožívat stále dokola, takže nám poté už ani nepřijde nějak zajímavý a důležitý. Problém je v tom, že já ho zažil pouze dvakrát, takže to na mně asi zanechalo nějaké následky. Když mi zemřela mamka, tak jsem se z toho nakonec dostal, ale když si odešel ty, něco to ve mně probudilo. Staré pocity, které jsem cítil po jejím odchodu přiběhly a snažily se mě opět dostat na kolena. Povedlo se jim to.

Proto ti píši. Chtěl jsem ti říct všechno, co jsem nestihl, protože v hloubi duše doufám, že tě to snad ještě aspoň trochu zajímá. Vím, že mé myšlenky byly vždy jiné, než ty tvoje, ale v něčem jsme byli stejní.

Milovali jsme jeden druhého a nikdy jsme si to neřekli. Nemysli si, že jsem to nevěděl. Znal jsem tě až moc dlouho na to, abych nepoznal, jak se díváš a tvoje změny chování. Já tě miloval a ty mě taky. Možná ne tak moc, jako já tebe, ale cítil jsem, že tam něco je. Člověk to asi pozná. Ty jsi přesně ten typ člověka, který nedá hned najevo své city, protože si nimi není nikdy na sto procent jistý, ale ví, že existují. Existovaly. Byly tady vždy, na rozdíl od nás, ode mě.

Před x lety jsem tady začal. Nebyl jsem sice nic. Absolutně nic. Nedýchal jsem, nežil. Poté následovalo několik kroků, které jsem podnikl. Ať už byly dobré či špatné. Byly. A teď. Čeká mě ten poslední. Krok do propasti, ze které není úniku. Krok zpět na začátek.

Asi se tam jednou potkáme, ale do té doby na sebe buď opatrný. A najdi si nějakou pěknou holku. Neptej se. Vím, že to bude holka. To je přeci jasné. Já jsem byl totiž já a žádný jiný kluk si tvé srdce neukradne, protože ty mu to neumožníš. Možná, protože ti bude připomínat mě, nebo nebude dostatečně dobrý, nebudeš ho znát tak dlouho. Však ty si výmluvu najdeš a já to vím. Vždy pro mě budeš jako kniha, kterou jsem přečetl odzadu.

A hlavně si pamatuj, že jsme my dva. Ne ty, ne já, ale my dva, protože se budeme vždy milovat, i když jen někde hluboko v našich srdcích.
Až do skonání času budeme..

Francis a Oliver