V životě každého teenagera přijde minimálně jednou ta chvíle, kdy si řekne: Nechci tady být. Nechci být na tomhle světě. Proč tady vlastně jsem? Nepřináším žádný užitek, marním život nesmysly a nic mi nejde.
Takhle vypadají právě teď mé myšlenkové pochody. Světla začíná být stále méně a méně a já sedím na lavičce v parku a kouřím asi tak pátou cigaretu. Kdo by o byl řekl že? Já, sám, s cigaretou v puse. Život je jedna velká ironie, protože já sám bych si to taky v životě nepomyslel. Ve škole jsem nebyl nějak výrazný, známky jsem měl dobré, nikdy žádné problémy, když nepočítám poznámku za to, že jsem při hodině práskl pytlík a učitelka si z toho sedla na zadek. Kamarády jsem v podstatě neměl žádné, když nebudu počítat Olivera, který se mnou zřejmě do konce života už nepromluví. Kdybych nebyl hlupák, tak se nic stát nemuselo. Zničil jsem naše přátelství jen svojí naivitou, protože jsem si opravdu myslel, že on ke mně taky něco cítí, ale jaký hlupák by si to mohl myslet že? Částečně bych z toho ale mohl vinit samotného Olivera, protože to byl on, kdo jako první políbil mě, i když by k tomu časem z mé strany taky zřejmě došlo.
S mými myšlenkami jsem strávil tak dlouhou dobu, že slunce pomalu vystřídalo jemné šero, jelikož je den delší jak noc, tak i kolem osmé hodiny je stále na ulicích dobře vidět, aniž by svítily lampy. Asi je na čase se jít porozhlédnout, kam bych mohl zajít. Zvedl jsem se rozešel se směrem do centra všeho dění. Tady na kraji města se dost často setkáte s lidmi, který byste potkat opravdu nechtěli, ale stejně je minimálně jednou za život uvidíte. Feťáci, bezdomovci a děti, které se živí tím, čím by se nikdo z nás živit nechtěl. Jako malý kluk jsem si myslel, že je naše část města vždy sluníčková. Postupem času se z ní však stalo místo více zkažené, než bych si kdy představoval. Viděli jste film My děti ze stanice Zoo? Pokud ano, tak si asi dokážete představit, jak vypadají některé zapadlejší ulice jen kousek od mého domu. Není to sice až na takové úrovni, že by děcka stála přímo u silnice, ale občas v nějakém tom koutku zahlídnete staršího pána, jak si vede někam mladou holku nebo kluka. Je to děsný.
Jsem tedy extrémně patrný, aby někdo náhodou nesebral mě, protože se v téhle části radši nikdy moc nepohybuji, ale slyšel jsem toho tolik, že bych se možná měl bál více, než se teď bojím. Prošel jsem kolem pár normálních obchodů a klubů. Jedná se však o kluby, kde bych na sto procent potkal někoho ze školy nebo z ulice, po čemž jsem tedy opravdu netoužil, a proto jsem raději zamířil někam jinam. Původně jsem sice chtěl jít do Orange, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Nemám náladu na pohledy a otázky ohledně toho, co tam zrovna já dělám. Je tady ještě jeden klub, o kterém jsem něco slyšel. Scars. Už to jméno nezní už moc vesele, ale prý je to vždy narvaný a je to velký.
Šel jsem tedy ulicí a už z dálky viděl obrovský nápis s názvem klubu. Možná to byl můj mozek, který najednou jakoby otočil. Pociťoval jsem takový zvláštní pocit. Najednou se mi tam vlastně vůbec nechtělo. Dalo by se říci, že mě v tu chvíli pohltil jakýsi druh paniky. Myšlenka na všechny ty lidi, kteří tam budou tancovat, opíjet se, flirtovat spolu. Zastavil jsem se uprostřed silnice. Nemohl jsem dýchat. Musel jsem zavřít oči a přestat na všechno myslet, ale nešlo to. Viděl jsem neznámé tváře, které se kolem mě míjely. Smály se, ale ne mně. Prostě se jenom smály. Můj dech se extrémně zrychloval a já nevěděl, co mám dělat. Potom mi začalo hučet v uších. Nejdříve se to dalo přežít, ale po chvíli se ten už tak nesnesitelný zvuk přeměnil v uši rvoucí pískání, které nepřestávalo. Chytil jsem se za uši. Ani jsem v tu chvíli nemyslel na to, že by mě mohl vlastně někdo vidět. Pomalu jsem otevíral oči a myslel si, že se to možná zlepší, ale mýlil jsem se. Když už jsem je měl otevřené, tak bylo všechno z části rozmazané. Připadal jsem si jako v noční můře. Sesunul jsem se na kolena a sedl si na silnici. Moje tělo se začalo třást. Netuším, co se to stalo. Celou dobu jsem byl v pohodě, ale teď. Mám pocit, že umřu. Přímo tady na této silnici v zapadlé části města. Pisklavý zvuk stále neodešel a mně z toho začalo být špatně. Nechtěl jsem ho slyšet. Chtěl jsem, aby odešel. Začal jsem křičet. Třeba si mě někdo všimne a pomůže mi. Z očí se mi pomalu valily slzy. Už se to opravdu nedalo vydržet, ale já se nemohl ani pohnout. Jen jsem tam seděl na silnici, brečel a křičel.
Najednou však ten nesnesitelný zvuk překonalo něco jiného. Uslyšel jsem hlasité troubení. Zvedl jsem hlavu a uviděl jasné světlo. V tu chvíli mě však něčí ruka vzala rychle za paži a zvedla. Nic jsem neviděl, protože jsem měl všechno stále zamlžené. Jenom vím, že mě někdo odtáhl rychle pryč a zachránil tak od jedoucího auta.
Historie se opakovala.
ČTEŠ
Francis & Oliver
Teen Fiction"Jednou, až budeš mít rodinu a děti, tak si na mě vzpomeneš a možná jim i o mně budeš vyprávět."
