Francis & Oliver

Krok č. 32

Oliverův pohled bych snad nedokázal ani pořádně slovy popsat. Byl plný vášně? Otázek? Snad všeho.  Nemohl jsem se od něj odtrhnout. Něco mě na těch jeho očích tak moc přitahovalo, ale nedokázal jsem odhadnou co. Snad ta barva? Nebo to, jak měl nyní zorničky extrémně rozšířené. Musel jsem se tomu zasmát, protože vypadal jako štěně. 

"Čemu se jako směješ?" zamračil se, zatímco si hrál s mými prsty tak, jako já si hrál s těmi jeho. "Vypadáš jako štěně," řekl jsem mu pravdu. Jsem moc špatný lhář, i když jsem opilý. "Výborně, to mě fakt potěšilo," nadzvedl obočí a poté se rádoby zamračil, ale já jsem dokázal poznat ten náznak úsměvu na jeho rtech. "Proč tady pořád furt ještě ležíme?" musel jsem se zeptat. "Já nevím jak ty, ale já si totiž vůbec nejsem jistý, jestli se dokážu zvednout," pronesl Oliver lehce zmateně na závěr si hlasitě škytl. 

Neubránil jsem se křečovitému výbuchu smíchu, jelikož alkohol v mé krvi už na 160% působil a mě začalo vše připadat ještě rozmazanější než před pár minutami. "Asi se taky nezvednu, ale můžu to zkusit," lehce jsem se opřel o ruku, kterou ještě před chvílí svíral Oliver v té své a pokusil se chytit rovnováhu, abych se mohl postavit. Ovšem to nebylo vůbec jednoduché a vyžadovalo to velké soustředění, což za mého stavu bylo obtížné a vlastně dokonce nemožné. První pokus nevyšel, protože se mi ruka podlomila a málem jsem spadl na osobu, která na tom snad byla ještě hůř a divím se, ještě neusnul nebo nezkolaboval.

Po několika dlouhých minutách a desítkách nezdařených pokusů se mi podařilo postavit se na nohy. Ve vyšší nadmořské výšce, ve které jsem se již pár sekund nacházel se mi okamžitě zamotala hlava a vypadalo to, že se skácím k zemi. Nechtěl jsem ale, aby se to stalo, takže jsem se přidržel pohovky a ve výsledku na ní stejně v sedě skončil, protože mé nohy nebyly schopné fungovat. 

"Musíme se nějak dostat do mého pokoje, protože jestli nás takhle ráno uvidí naši, tak jsme v pěkným průšvihu. Jo a taky musíme vyhodit tu flašku," podotkl chytře Oliver, který ale stále ležel na podlaze. Sebral jsem tedy veškeré své síly a toho mamlase se pokusil, i přes nehorázné motání světa kolem sebe, zvednout a udělat vše, o před chvíli řekl. Loudali jsme se chodbou. já v jedné ruce držel flašku a v druhé Olivera. Tedy on se mi spíše opíral o rameno. 

Po náročné cestě jsme konečně dorazili do jeho pokoje, ve kterém jsem byl již hodně krát. Společně s Oliverem jsem se svalil na jeho postel. "Musím říct, že jsi fakt dobrej, že si mě sem dostat, protože já už se asi v životě nepostavím," zamumlal Oliver do peřin, protože ležel hlavou dolu. Já jsem seděl čelem ke dveřím, takže jsem přesně neviděl, co dělá, ale dle zvuku jsem usoudil, že se asi pokouší posadit. Zřejmě se mu to povedlo, protože jsem najednou ucítil jeho ruku na mých zádech. Jakoby na ně něco kreslil. "Co to děláš?" zeptal jsme se ho s pobavením v hlase. "Píšu," odpověděl mi jistě. "A co?" neodpustil jsem si další otázku. "Francis a Oliver," řekl a pak přestal psát. "Francis a Oliver?" pokládal jsem asi miliontou otázku. "Perfektně to k sobě pasuje, nemyslíš? Ty naše jména," ucítil jsem, jak se ke mně přibližuje. Pak dotyk jeho ruky, která mě chytila za paži a jemně zatahal, protože Oliver zřejmě chtěl, abych se k němu otočil. Takže jsem to udělal. "Odpovíš mi?" tentokrát se ptal on. "Jestli k sobě naše jména pasují? Hmmm. Francis a Oliver. Francis a Oliver. Francis a Oliver," opakoval jsem to stále dokola. Oliver se ke mně přidal a oba dva jsme opakovali naše vlastní jména jako nějací pošuci. Po chvíli jsem to nevydržel a začal jsem se k Oliverovi pomalu přibližovat stále opakující frázi. Naše obličeje už byly těsně u sebe a já se v tu chvíli musel zastavit. "Děje se něco?" zašeptal Oliver, i když jsme byli sami. "Možná není dobrý tohle dělat, protože já vím, že ty se mnou na veřejnost stejně nikdy nepujdeš, nechytíš mě za ruku a tak," začal jsem nad věcmi přemýšlet. Oliver ke mně zřejmě něco cítil. Určitě tam něco bylo, ale on není ten typ člověka, co by vešel to místnost plné lidí a zařičel: "Čau, tohle je můj kluk Francis!"  Takový on prostě není. "Kéž bych ti mohl slíbit že jo. Francisi, já něco cítím. Cítím, že tě potřebuju. Ty víš, že tě mám moc rád. Jsi se mnou už tak dlouho. Hlavně nechci, aby se mezi námi něco změnilo," chytil můj obličej do dlaní. 

Ta jeho poslední slova mě možná trošku zklamala. Nechci, aby se mezi námi něco změnilo. Měl jsem pocit, jakoby ze mě všechen ten alkohol vyprchal. Vždyť snad byl právě on, kdo mě poprvé políbil. Vždy se na mě tak díval a já si myslel, že to třeba cítí stejně jako já. Asi jsem se v něm mýlil, ale pokud to tedy mezi námi nechce měnit, tak bych si měl co nejvíce užívat chvíle jako je tahle. "Dobře," jen jsem mu s falešným úsměvem stručně odpověděl. On se na mě taky usmál a konečně se ke mně přiblížil tak, že se naše rty dotýkaly.

Doufám, že se vám nové díly, které jsou psané takhle, budou taky líbit. Když jsem tohle psala, tak jsem si říkala, jestli jsem až moc nezměnila Oliverův přístup k tomu všemu, ale ze svých vlastních zkušeností jsem si uvědomila, že i lidé v reálném životě stále mění své postoje, názory a přístupy k různým věcem, jako je třeba právě láska k někomu tak blízkému a ještě ke všemu v takovémto podání.

Děkuji, že můj klišoidní příběh čtete.

S láskou JÁ