Francis & Oliver

krok č. 37

-Oliver-

V životě by mě nenapadlo, že ho uvidím v takovém stavu, v jakém byl. Jeho vlasy byly rozcuchané, oči měl zavřené a obličej zarudlý. Plakal. Tak moc plakal a já netušil proč. Zrovna jsem se dneska chystal jít do Scars, protože jsem chtěl vědět, na čem jsem. Gay klub byl sice ta poslední možnost, abych začal konečně přemýšlet sám o sobě a o tom, kdo vážně jsem, protože i když jsem věděl, že mezi mnou a Francisem je něco více než jen přátelství, tak jsem chtěl té myšlence uniknout. Musel jsem nad tím ale stále přemýšlet. Stále jsem hledal nové výmluvy, abych se tomu faktu vyhl a docela se mi to dařilo. Představa mých kamarádů, jak na mě a Francise koukají mě ovšem dovedla k závěru, že se od něj budu držet dál. Musel jsem to jednoduše překonat a jít dál. Něco ve mně však pořád probouzelo tu čirou zvědavost, a tak jsem se rozhodl zjistit, jestli to není jenom Francis, kdo ve mně probouzí veškeré ty pocity.

Avšak by mě nenapadlo, že cestou uvidím kluk, který leží na silnici a křičí. Kdyby se v zatáčce neobjevilo to auto, tak bych ho zřejmě nechal se válet, protože jsem si myslel, že je to třeba jen nějaký feťák, který to nezvládl, což by tady nebylo neobvyklé. Musel jsem však zakročit. Nechtěl jsem mít na svědomí něčí smrt, a tak jsem se rozběhl a toho kluka zvedl ze silnice a odvedl ho na nedalekou lavičku.

Když jsem však viděl jeho obličej, tak jsem nemohl uvěřit vlastním očím. Jak už jsem říkal, tak se mu z očí hrnuly slzy, i když je měl zavřené. Dost se klepal a vypadal příšerně. Naštěstí přestal křičet a vypadl spíše, jakoby spal. Seděli jsme tam už několik dlouhých minut, ale Francis stále neotevíral oči, takže jsem se rozhodl, že na něj promluvím. "Francisi," zašeptal jsem potichu, jako bych ho vlastně ani vzbudit nechtěl. "Jsi v pořádku?" opatrně jsem se zeptal, ale odpovědi se mi nedostalo. Seděl jsem na lavičce a měl jeho hlavu položenou na svých stehnech. Opatrně jsem ho tedy vzal a pomalu začal nadzvedávat, abych si ho o sebe opřel a on mohl z části sedět. Když jsem se ho dotkl, tak se zatřásl. "N-nesahej na mě prosím," řekl úplně tichounkým hláskem, že jsem to i já sotva slyšel. "Francisi, to jsem já, Oliver," snažil jsem se ho trochu uklidnit, takže jsem mu položil ruku na rameno, ale on jí hned setřásl. "Kde jsem?" zmateně se zeptal. Všiml jsem si, jak se snaží pomalu otevřít oči, ale moc mu to nešlo. "Jenom lež, jsem tady s tebou. Jsi v parku na lavičce," byl jsem trochu nervózní, protože jsem netušil, co mi mohl udělat. Jho oči se stále pomalu otevíraly. Konečně se mu to povedlo. Zamžoural a pootočil hlavou, aby se mohl porozhlédnout kolem sebe. "Bože," vydechl. "Hlavně buď v klidu, protože nepotřebuji, aby ses mi tady ještě složi," trochu jsem se pousmál. Musel jsem zvednout náladu jak Francisovi tak mně. "Olivere?" pohnul se. Otočil se na mě a podíval se mi do očí. "Děkuju," asi už mu došlo, co se stalo. "Nechápu, co se to se mnou stalo. Prostě jsem chtěl jít do klubu a najednou jsem se nemohl pohnout a mluvit a v uších mi začalo vřeštět," vyprávěl rychle. Chtěl jsem ho nějakým způsobem uklidnit, ale nevěděl jsem jak. Možná bych měl obejmout nebo tak něco. Francis už delší dobu seděl vedle mě a nic neříkal. Musel být hrozně zmatený. Posunul jsem sek němu o trošku blíže a doufal, že si toho nevšimne.

Celou dobu se díval do prázdna a mlčel. Posunul jsem se ještě o kousek blíž, až se naše ramena dotýkaly. V tu chvíli se na mě Francis pomalu otočil. "Co to děláš?" podíval se na mě nechápavým obličejem. "Já, jen jsem tě chtěl uklidnit," sklopil jsem hlavu. "Proč se najednou tak zajímáš? Myslel jsem si, že už se mnou snad nikdy nepromluvíš," zněl sklesle. "Proč bych se s tebou měl přestat bavit? Jsi můj nejlepší kámoš," ohradil jsem se. Nechci, aby říkal takové věci. "Myslel jsem si, že po tom všem už se mnou nechceš mít nic společného," opět jsme se na sebe navzájem podívali. Jeho oči byly zarudlé a uslzené. Možná ještě z předešlé nehody, nebo jsem za to mohl zase já. "Nikdy bych tě nevymazal ze svého života, to si pamatuj. Jen jsem trochu ztracený. Tak nějak netuším, kdo jsem," mnul jsme si nervózně ruce, ale věděl jsem, že s nikým jiným, krom Franci se, o tom mluvit nemůžu. "Já vím, kdo jsi Olivere," drkl do mě lehce. "Já vím, že ty to víš, ale snažím se to pochopit i já sám, ale proč se tady vlastně bavíme o mně," změnil jsem rychle téma, protože jsem nebyl připravený ještě cokoliv říct. "Stalo se ti někdy už něco jako tohle, protože je to celkem děsivé," přesunul jsem pohled ze svých rukou zpět na něj. "Poslední dobou je všechno takový divný. Nemůžu v noci moc spát a nejsem schopen s kýmkoliv promluvit. Vyhýbám co nejvíce lidem," popotáhl. Očividně ho něco museli hrozně trápit a já se obávám, že vím přesně, co to je. "Jestli je to kvůli mě Olivere," chtěl jsem se mu nějakým způsobem omluvit, ale on mě přerušil. "Není to jen tebou. Možná to tím začalo, ale toho divnýho pocitu se nemůžu zbavit už dlouho," měl jsem hroznou chuť ho vzít a obejmout, protože se jevil tak bezradně a ztraceně. Jeho oči se začaly plnit slzami a už jsme to v tu chvíli nevydržel. Rychle jsem se otočil a obmotal své ruce kolem něj. Držel jsem ho, jak kdyby jsem se bál, že někam uteče. On nejdříve nic nedělal, ale pak si mě k sobě taky přitáhl a položil mi ruce na záda. Svojí hlavu mi dal do důlku mezi hlavou a ramenem. "Nevím, co mám dělat Olivere," plakal. Rukou jsem mu prohrábl jeh zrzavé vlasy. "Zvládneš to, pomůžu ti," pošeptal jsem mu do ucha a doufal, že svůj slib budu moci splnit.

Je tady zase jedna pozdní kapitola. Moc všem díky za srdíčka a milé komentáře, protože jste fakt neuvěřitelní a já jsme ráda, že mám z vaší strany takovou podporu.