Francis & Oliver

Krok č. 6

Prosinec
Uběhl už nějaký ten pátek od té věci s Oliverem a Francis se na to snažil zapomenout, ale nešlo to. Tolik to bolelo.

Blížily se Vánoce a Francisův táta pro něj měl prý velké překvapení. Francis se nemohl dočkat a když zbývalo pár dní do Štědrého dne, běhal po baráku a hledal místo, kam mohl táta ten úchvatný dárek schovat. Bohužel nic nenašel. Teda až na ponožky se Spider-manem.

___________________

"No tak tati ukaž mi to už."

"Tak jo, ale je to vážně velký."

"Tak šup."

"Dobře. Francisi představuju ti Barbaru. Tvojí novou maminku."

Francis jen vykulil oči. Poté začal lapat po dechu a nakonec vyběhl z baráku ven. Nemohl tomu uvěřit. On mu do domu přivedl novou mámu. Žádnou nechtěl, o žádnou nestál. Nikdo mu nemůže nahradit mámu.

Běžel do parku a tam si sedl na lavičku. Plakal. Moc plakal. Táta o ní nikdy nic neřekl. Francis si ani neuvědomil, že z domu vyběhl jen ve svetru, a tak mu začala být docěa zima, ale domů se mu nechtělo.

"Ahoj," ozval se za ním hlas a on se otočil.

"Nech mě výt Olivere. Nechci tě tady. Běž pryč!"

"Omlouvám se. Vážně se omlouvám."

"Nech toho. Nevšímal sis mě do teď, tak v tom pokračuj."

"Ale já už nechci."

"Noa co. Mně je to jedno. Jen mě nech napokoji."

"Co se stalo?"

"Nestarej se," popotáhl Francis. Oliverovi to nedalo a sedl si vedle něj na lavičku. Opravdu mu bylo líto to, co udělal. Bylo to opravdu špatné a neměl se tak zachovat.

"Proč tady seš takhle brzo o Vánocích?"

"A proč ty?"

"Mám taky psa," pokrčil rameny Oliver a zapískal. Hned k nim přiběhl obrovský pes. Francis vůbec netušil, co je to za plemeno, ale moc se mu líbil. Hned ho začal hladit a zřejmě mu taky padl do oka.

"Táta mi sehnal novou mámu," řekl najednou klidně Francis.

"Opravdu?"

"Jo. Je moc hezká, ale já nechci novou mámu."

"Třeba bude super."

"A třeba taky ne. Já nevím. Jen prostě nechci novou mámu. Chci tu starou. Chci, aby se vrátila, protože mi moc chybí."

"Co se stalo tvojí mámě?"

"Umřela."

Oliver se na Francise rychle otočil a zadíval se mu do jeho hnědých očí, ve kterých viděl jen bolest. Nic jiného. Bolest. Bylo mu ho líto. Netušil, že jeho máma už nežije. Vlastně o něm nic nevěděl. I tak mu ponohl a poté mu ublížil. Styděl se za sebe. Tak moc se styděl a chtěl mu to nějak vynahradit. Položil mu tedy ruku na rameno a jemně se usmál. Poté si ho přitáhl do objetí.

Už ho nenechal samotného.