Krok č. 35

2.1K 134 15
                                    

Po mé poslední hodině jsem se bál, aby Oliver náhodou nestál před školou na neměl zapotřebí se o tom všem se mnou ještě nadále bavit. K mému štěstí neměl. Domů jsem šel jako vždy sám. Tedy, neřekl bych, že jsem šel úplně domů. Dnes je pátek a já jsem si řekl, že moje introvertní nálada už je opravdu ve vážné fázi a já se potřebuji zase trošku míhat kolem lidí. Ne že bych předtím měl nějak moc přátel. Když nepočítám Olivera, tak bych asi nenašel nikoho, koho byl považoval za kamaráda či kamarádku. Neměl jsem potřebu se vídat s více lidmi, protože mi stačil jediný člověk. Oliver.  

Došel jsem k našemu baráku, odemkl a zamířil do svého pokoje. Nikdo doma. Jako obvykle. Shodil jsem ze zad školní batoh a otevřel svojí skoro prázdnou skříň. Ruku jsem natáhl po černých džínách s ohrnutými nohavicemi a šedivém roláku. Sundal jsem ze sebe oblečení, které jsem doposud měl a oblíkl jsem se do tohoto jiného. Do ruky jsem si akorát vzal ještě mikinu, peněženku, klíče a telefon a vyrazil jsem za zábavou. V našem městě je hned  několik klubů, do kterých bych mohl jít. V žádném z nich jsem nikdy nebyl, protože jsem k tomu ani neměl důvod. Nakonec jsem však zvolil variantu klubu, o kterém se ve škole bavilo pár lidí. Myslím, že se jmenuje Orange nebo něco v tom smyslu. Ještě před tím jsem se ale rozhodl, že se projdu, protože přeci jenom kluby otevírají až navečer, takže teď bych tam asi nic moc nenadělal.

Loudal jsem se prázdnými uličkami a v uších mi hráli moje oblíbené písničky. Rozhodl jsem se, že zamířím do parku, do kterého jsem chodil venčit Jackie. Moc mi chybí, protože by se také dala považovat za mojí kamarádku. Možná bych mohl zkusit přemluvit tátu, by nám koupil dalšího psa, protože jestli to s Oliverem bude stále takhle pokračovat, tak opravdu netuším, co budu dělat. Musím na toho blonďáka stále myslet. Na jeho slova, jeho rty, které ty slova vyslovovala, zelené oči, které byly tak hluboké, že by se v nich člověk utopil. Jak bych mohl na někoho takového přestat myslet. Přesně tak, nemohl. Nejraději bych se praštil.

Konečně jsem došel do parku, kde jsem si sedl na lavičku. Kolem mě proběhlo pár psů, za nimi se loudali jejich páníčci. Občas prošla zamilovaná dvojce, nebo naopak osamocená duše. Pozorování lidí mě baví, abych řekl pravdu. Jsou tak zajímaví. Snaží se nahodit kamenné výrazy, aby nikdo nemohl vyčíst, co se děje v jejich hlavě. Někteří na druhou stranu projevují své emoce více, než by ostatní ocenili. Pláčou, křičí, či se nahlas smějí. Kéž bych byl schopen vykazovat taky nějaké emoce. Neříkám, že se občas na někoho neusměji, protože to bych poté opravdu vypadal jako nějaký šutr, který se ani nepohne. Hraní emocí mi celkem vycházelo, když nepočítám to, že Oliver si toho mého stavu stejně všiml a můj táta taky asi něco postřehl, jinak by mi asi neřekl, že jsem nějakej divnej. 

Netuším, jak se mi to povedlo, ale dokázal jsem na lavičce prosedět celé dvě hodiny. Já vím, je to pozoruhodný čas strávený jen se svými myšlenkami, které nebyly schopné utéct z té bubliny, která se točila kolem mě a Olivera. I když se čas posunul, tak stále bylo dost brzo na to, abych zavítal do místního podniku, takže jsem se rozhodl, že si udělám ještě jednu procházku do obchodu a zkusím věc, o kterou jsem zatím nezavadil. Člověk, který nemá nic na práci a snaží se sám sebe zabavit ve výsledku dělá šílené věci, které by za běžných okolností asi neudělala. Jako právě teď já. Kdybych byl normálně schopný fungovat a nepřestal se bavit s Oliverem, o čemž by se dalo polemizovat, jelikož on se se mnou do řeči také zrovna dvakrát nehrnul, tak bych teď nebyl na cestě do krámu pro svojí první krabičku cigaret v životě. Říká se, že člověk by měl za život zkusit co nejvíce věcí, což se myslím netýká asi zrovna návykových látek. Ale tak nebudeme si lhát, kdo to v těch patnácti nikdy nezkusil. Myslím si, že zrovna můj táta by mi mohl o cigaretách a alkoholu vyprávět. 

Vlezl jsem do obchodu a nahodil lhostejný pohled, aby mi prodavač uvěřil můj věk. Došel jsem k pultu a zamžoural na cigarety, které byly vystaveny za starším pánem, který byl dle mého rád, že stojí. "Jedny modrý Camelky prosím," nedal jsem na sobě dát znát jedinou známku nervozity, protože bych se jinak určitě prozradil. "Bylo ti osmnáct hochu?" zeptal se mě stařík. "Že váháte," lehce jsem se na něj pousmál, abych mu dal najevo, že už jsem zběhlý a chodím si cigarety kupovat dlouho. Pán mi zřejmě uvěřil, otočil se a na pult položil krabičku. "Ještě si vezmu zapalovač," hrál jsem, jako bych si najednou vzpomněl, že ho u sebe vlastně nemám. I ten přistál u cigaret a já jen podal prodavači peníze, poděkoval jsem a co nejrychleji z krámku vypadl.

Měl jsem špatné svědomí? Ani ne. Bál jsem se? Ne. Těšil jsem se? Ano. Mé bezmyšlenkovité jednání mi do žil vystřelovalo adrenalin, takže jsem byl na svojí první cigaretu natěšen jako dítě na novou hračku. Zašel jsem zpět do parku, kde jsem se postavil za jeden z mohutných stromů, které oplývají celý park. Neměl jsem zapotřebí, aby na mě měl někdo kecy, že jsem moc mladý a tak, takže jsem se radši před okolním světem schoval. Vyndal jsem krabičku z kapsy a vytáhl první cigaretu, kterou jsem si následně dal do úst. Zandal jsem krabičku a už jsem v jedné ruce držel zapalovač a druhou si chránil  oheň před větrem, který sice nefoukal, ale každý to i tak pro jistotu dělá. Zapálil jsem si a poprvé do sebe vdechl silný kouř. K mému překvapení jsem se nezadusil ani nic takového. Kouř jsem pořádně vdech až do plic, takže se si z toho hrozně zamotala hlava. Rychle jsem ho vyfoukl. Musel jsem se lehce přidržet stromu, abych nespadl na trávu. Nebylo to zas tak špatný, když pominu to motání hlavy, což byl zároveň velmi příjemný a na druhou stranu trochu zmatený pocit. Znovu jsem popotáhl. A zase a zase. Svojí první cigaretu jsem měl za sebou a musím přiznat, že mi to docela chutnalo. Taky jsem díky tomu na chvíli odpoutal pozornost od reálného světa. Nemyslel jsem na nic jiného než na kouř, který se pomalu plížil mým tělem a já ho následně vydechl do vzduchu.

Ten chvilkový pocit blaženosti. Chci ho znovu.

Francis & OliverWhere stories live. Discover now