Francis & Oliver

Krok č. 34

Jak člověk pozná, že cítit je pro něj těžké a ve většině případech s ním nic nehne? Jednoduše. Vezměte si, že máte někoho opravdu rádi, ale on vás očividně tolik ne a řekne vám to a nic se ve výsledku nestane.

Je to několik týdnů, co mi Oliver naposledy napsal. Co jsem cítil? Nic. Od té chvíle nepřišel smutek, žal, deprese. Jediný pocit, který se vyskytoval, byla prázdnota. Připadal jsem si, jako by ze mě někdo vysál duši. To byl asi ten největší problém. Nepovažoval bych se za člověka, který je bezcitný a neporazí ho ani sebevětší neštěstí. Jsem člověk, kterému se přihodí jedna věc a on poté nedokáže cítit nic. Jakoby Oliverova slova odnesla vše, co jsem v sobě měl. Radost ale i smutek, což jsem považoval za divné. Jak je možné, že jsem necítil smutek. Tedy cítil. První minuty, ale poté nic. Jen prázdno.

Nikdo se mi od té doby neozval. Žádný telefonát, žádná zpráva, návštěva. Jakoby se po Oliverovi slehla zem. A po mně také. Ve škole jsem nic nevnímal. Nepromluvil jsem ani slovo. Občas jsem Olivera zahlédl koutkem oka na chodbě, ale nikdy jsem se k němu nehlásil tak, jako on se nehlásil ke mně. Byly jsme jako dvě oči. Stále vedle sebe, ale nedokázali jsme se na sebe navzájem podívat. On zřejmě protože se se vším asi potřeboval srovnat a já, já protože jsem nebyl schopný vykázat jakoukoliv známku emoce. Ani si nejsem jistý, jestli ho mám stále tak rád. Chtěl bych na to přijít, ale nedokážu nad tím ani pořádně přemýšlet, protože můj mozek a moje srdce si očividně řekly, že si dají dovolenou.

Když jsem přišel domů ze školy, ve které jsem se nic nového nedozvěděl, tak můj táta seděl na gauči v obýváku. "Čau," pozdravil jsem ho bez sebemenší známky života. Jako kdybych mu recitoval báseň, která mě ničím nezaujala a já tak neměl potřebu se do ní vžívat. "Mladej, ty seš nějakej divnej," postřehl, i když se na ně ani nepodíval. Že by se o mě začal zas konečně zajímat. Podle mě ho potkalo to samé. Akorát on měl tu možnost to všechno prázdno vyplňovat alkoholem. Možná bych se ho na to mohl zeptat. "Tati," pomalu jsem se k němu přiblížil. Poslední dobou se jeho chování výrazně zlepšilo. Už nebyl tak agresivní a nepil tolik. Zajímalo by mě, jaká je jeho motivace. "Připadal sis někdy, jakoby si vlastně vůbec nebyl?" snažil jsem se mu vysvětlit, jak se cítím. "Jak to myslíš?" tohle bude na dlouho. "Chci říct, jestli sis někdy připadal, jakoby ti došla šťáva. Nic v sobě nemáš. Kousek citu. Všechno je ti ukradený," přisedl jsem si k němu a na chvíli se mu podíval do očí. "Když se se mnou Barbara rozvedla, tak jsem byl hrozně naštvaný a nenáviděl jsem celý svět, ale po chvíli se dostavila prázdnota. Barbara mi už nechyběla, ale nebyl jsem schopný se k někomu jinému navázat," snažil se mi popsat, jako to vše vypadalo. "Ale já myslím něco trochu jiného. Černá díra uvnitř tebe. Nic. Nejsi schopný se usmát, brečet, křičet," začínal jsem být lehce nervózní, když jsem mu to vysvětloval. "Tak to jsem asi nikdy necítil. Ty se tak cítíš?" zeptal se na jeho poměry až moc starostlivě. Upřímně jsem asi nechtěl, aby to věděl, protože by to chtěl určitě řešit, což já jsem rozhodně nevyžadoval. "Nene, jeden můj kamarád mi to říkal. Ale díky, že jsi si se mnou aspoň popovídal," lehce jsem se na něj usmál, abych trošku zlepši atmosféru, která nebyla moc příjemná. Začal jsem se zvedat z gauče, a když už jsem byla na cestě do pokoje, ta táta ještě zavolal: "Promiň, že jsem se choval poslední dobou špatně, ale snad ti to časem vynahradím," snažil se najít slova, která by mohl použít a trochu se v této jednoduché větě zadrhával. Já jsem na to jen pokývl hlavou a zamířil do pokoje.

Další den jsem ve škole byl opět úplně mimo. Pomalu jsem se loudal po přeplněných chodbách a počítal každou minutu do konce toho strašného stereotypu, který mě doprovázel již skoro deset let. Poslední hodina už se blížila a já seděl v prázdné štaně a zavazoval si tkaničky, abych o ně při tělocviku náhodou nezakopl. Najednou se začali otevírat dveře, tak jsem si myslel, že pro mě někdo přišel, protože se moc loudám. Tentokrát jsem byl ale jasně na omylu. Do šatny pomalu přišel Oliver. Měl sklopenou hlavu a ruce v kapsách. Rychle jsem si zavázal tkaničku a vyskočil na nohy. "Ahoj," pozdravil on jako první. "Čau," oplatil jsem mu pozdrav bez sebemenší známky čehokoliv. "Takhle už to dál nejde," konečně zvedl hlavu a podíval se mi do očí. "Co nejde?" nemohl jsem si odpustit tuhle otázku. "Ty to moc dobře víš. Připadám si, jako bychom se vůbec neznali. Už je to tři týdny a my jsme se na sebe ani nepodívali," zněl lehce zklamaně, ale očividně zapomíná na to, že on je ten, který mě poslal do kopru. "Asi potřebujeme ještě čas," s nezájmem jsem pokrčil rameny a v tu chvíli se Oliver uchechtl. "Tak čas jo? Tohle už není o čase Francisi. Prostě to vraťme na staré koleje," jeho hlas byl teď trochu hlasitější. Bylo jasné, že začíná být nervní. "Mně je to v celku jedno. Jestli to tak chceš udělat, tak se tedy vrátíme do starých kolejí," dořekl jsem to a šel si k lavičce pro pití. Když jsem se otočil, že už půjdu, tak jsem do Olivera narazil. Ruku měl poliženou na mém hrudníku, abych nemohl jít dál. Byl o něco vyšší, takže jsem musel lehce zaklonit hlavu, abych na něj pořádně viděl. "Co to s tebou je?" zašeptal. Tak moc jsem chtěl zachovat klid, ale musel jsem to někomu už konečně říct. "To ty. Byl jsi můj jediný kamarád a teď si ze mě všechno vysál. Všechno. Zbyla po tom jen nekonečná černá díra a víš proč? Protože já vím, že pro tebe nejsem jenom kámoš, ale ty si to nedokážeš připustit. A teď mě omluv, musím na hodinu," řekl jsem hladně. Lehce jsem do Olivera vrazil a konečně šel na poslední hodinu s kamenným výrazem ve tváři.