011

387 23 2
                                    

,,Lauro?" ozval se hlas, který jsem potřebovala slyšet. Když jsem ho slyšela, tak jsem se z nějakého důvodu úplně rozbrečela.
,,B-Bene?"

,,Jsem strašně rád, že tě slyším. Já by-" v tom jsem mu skočila do řeči.
,,Můžeš pro mě zítra přijet na letiště, prosím? Hlavně přijeď sám." řekla jsem rychle.
,,Eh, jo, jasně, v kolik přiletíš?" zeptal se.
,,Kolem sedmé. Moc ti děkuji. Promiň už musím končit." Než něco stihl odpovědět, tak jsem zavěsila. Nechci, aby mě slyšel brečet. Mobil jsem hodila vztekem na zem a propukla jsem v hysterický pláč. Vlastně ani nevím, proč jsem řekla Benovi a ne třeba Joemu, aby pro mě přijel, ale prostě jsem cítila, že to tak má být. Po hodině brečení a dívání se do bílého stropu, jsem se začala oblékat. Outfit jsem moc neřešila, stejně na to nemám náladu, takže jsem si oblékla adidas teplákovku a vyrazila jsem ke kadeřnici.
Rozhodla jsem se pro docela velkou změnu, nikdy v životě jsem neměla kratší vlasy, vlastně jsem měla vždy jen dlouhé vlasy.

 Rozhodla jsem se pro docela velkou změnu, nikdy v životě jsem neměla kratší vlasy, vlastně jsem měla vždy jen dlouhé vlasy

Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.

Musím říct, že tahle změna se mi vážně líbí a jsem s ní spokojená.
Doma jsem se potkala s bráchou.
,,Wow, Lo, strašně ti to sluší. Chceš zítra odvézt na letiště?" optal se.
,,Děkuji. Jestli se ti chce, tak bych byla ráda, ale kdyby ne, tak pojedu vlakem." pokusila jsem se o úsměv.
,,Pojedu s tebou. Vyrazíme hned ráno a uděláme si sourozenecký den v Praze, co říkáš?" jen jsem na něj souhlasně kývla a vydala jsem se do pokoje. Viki je vážně dobrý herec, ale já na něm poznám, že se trápí ještě víc než já. Vždyť mu umřelo jeho dvojče, jeho druhé já. Vím, že se snaží přetvařovat kvůli mně, aby pro mě bylo lehčí potom odletět zpátky do Anglie.
Celý večer jsem se balila, pak jsem se vysprchovala, dala jsem si nějakou lehkou večeři a šla jsem spát.
Ráno jsem se vzbudila překvapivě brzo. Sešla jsem dolů do kuchyně, ve které už seděl brácha a dokonce i rodiče. Když mě viděli, tak jsme si všichni navzájem popřáli dobré ráno a společně jsme se nasnídali. U snídaně jsme byli asi hodinu, protože jsme si povídali o tom, jak se mám v Anglii. Po snídani jsme se šla obléct a šla jsem si pro věci. Kolem deváté ráno už jsme byli na cestě do Prahy. Rodiče tentokrát zůstali doma.
S bráchou jsme na sebe v Praze měli asi 3 hodiny, potom už jsem musela na letiště. Dnešek jsem si užila. Nemyslela jsem na tu velikou bolest, co mám v sobě, dokonce jsem se i doopravdy zasmála, když Viki na sebe vyklopil zmrzlinu, kterou si koupil. Dokonce jsem se dozvěděla, že za mnou za měsíc přiletí. Jede do jedné v nemocnice v Londýně kvůli spolupráci a nemocnicí, ve které pracuje on. Jo, Luky je taky doktor. Pracuje jako onkolog, tuhle práci miluje, i když je tak těžká. Ano, jsme tak trošku doktorská rodina, hah. Já snad budu zubař, Viki je onkolog, táta je taky zubař a máma je zdravotní sestra u táty v ordinaci. Luky byl právník, prý ho doktořina nikdy moc nebrala.
Ani jsem se nenadála a už jsem seděla v letadle. Rozhodla jsem se, že si pustím nějaký film. Po dlouhém vybírání jsem si vybrala film The Theory of Everything. Sice ho nestihnu dokoukat, ale ten film miluju a Stephen Hawking je jeden z mých vzorů.
,,Právě jsme přistáli na letišti Heathrow v Londýně. Děkujeme Vám, že jste si pro Vaši cestu vybrali právě naši aerolinii. Přejeme Vám krásný večer a nashledanou." Hah, tyhle věty už umím nazpaměť. Do filmu jsem se očividně zabrala víc než jsem si myslela, protože mi absolutně nedošlo, že už letíme tak dlouho. V letadle jsem zůstala skoro poslední, protože mě nebaví ty strkanice s ostatními při vystupování z letadla. Vždycky si vystoupím v klidu jako poslední. Došla jsem si pro kufr, na který jsem si ještě chvíli počkala stejně jako ostatní, co se mnou letěli. Nechápu, proč pokaždé tak spěchají z letadla, když nakonec ještě hodinu čekají u pásu na kufry. Po 15 minutách čekání jsem uviděla svůj milovaný kufr. Vzala jsem ho a vydala jsem se do haly, ve které by měl čekat Ben. Došla jsem do haly a nastal problém. Nikde jsem Bena neviděla. Chvíli jsem skenovala halu pohledem, když v tom najednou...

Ha! Nezabte mě! Já jsem musela.😂
Co si myslíte, že se bude dít v další kapitole? Chcete, aby se dala Laura s Benem dohromady?
Chtěla jsem se vás zeptat na pár otázek ohledně kapitol.

1)Kolikrát týdně byste chtěli, aby vycházely kapitoly?
2)Které dny vám nejvíce vyhovují?
3)V jakém čase přibližně?

Prosím, abyste mi napsali do komentářů, nebo osobně do zpráv. Děkuji. ❤
-A

Under Pressure | Ben HardyWhere stories live. Discover now