The Truth Untold

[3▪S.P.E.C.I.Á.L▪7]

   Park Jimin hleděl do očí své první lásky. Do očí, jež ho odsuzovaly a s nechutí pozorovaly. I přesto nelitoval, že Min Yoongimu vyznal své city. Ulevilo se mu. Jako by to opět byl on. Jako by opět mohl svobodně dýchat.

   ,,Děláš si ze mě srandu? Co jako čekáš, že ti na to řeknu?" Min Yoongi se nesnažil skrýt podráždění. Park Jimin ho postavil do velice nepříjemné pozice. Příčilo se mu to.

   ,,Nemusíš říkat nic." zklamání a smutek nešel přeslechnout.

   ,,Ne, vážně. Co jsi od toho čekal? Snad - snad sis nemyslel, že jsem buzerant. Vypadám tak snad?"

   ,,Ne. Tohle jsem tím říct nechtěl. Jen jsem doufal, že -"

   ,,Bože! Teď si každej ve škole bude myslet, že jsem - bože! Na co jsi ksakru myslel?!" křičel, ,,Ty jsi vlastně vůbec nemyslel, že?"

   ,,Jen jsem si myslel, že -"

   ,,Že když se s tebou bavím, tak že tě mám rád? Že jsme při nejmenším alespoň kamarádi?" nenechal ho domluvit, ,,Nejsme ani to! Nikdy jsme nebyli kamarádi. Chtěl jsem přes tebe dostat tvou sestru do postele!"

   ,,Cože?"

   ,,Ty sis vážně myslel, že bych se jinak bavil s někým jako ty? Jsi pod mojí úroveň. Jedinej důvod byla tvoje sexy sestra." povzdychl si, přičemž si frustrovaně promnul spánky.

   Park Jimin měl pocit jako by se jeho srdce tříštilo na milion kousků. Jako by se jeho celičký svět bortil.

•••

   ,,Chime, pojď za mnou," Ryujin, mladší sestra Park Jimina, ho odvedla do svého pokoje, hned jak přišel domů, ,,Je pravda co říkají?"

   ,,Jo. Líbíš se Min Yoongimu, měla by sis s ním o tom promluvit. Nechci říkat co máš dělat, ale nemyslím si, že je ideální partie." Park Jimin ho nedokázal nenávidět, i když chtěl. Snažil se chovat normálně, nechtěl na sobě nechat cokoliv znát. Ale přišlo to vniveč.

   ,,Myslím to druhé. Jsi - jsi gay?" hlas se jí zadrhával v hrdle. Jimina ničilo vidět ji takhle. Byla zklamaná a vyděšená. To Jimin ji zklamal.

   ,,Ano." překvapilo ho s jakým klidem to dokázal říct.

   ,,Řekneš to rodičům." nebyla to otázka.

   ,,Proč? Proč bych -"

   ,,Chceš snad, aby se to dozvěděli ode mě nebo od někoho úplně cizího? Bude nejlepší, když jim to povíš sám."

   ,,Řeknu jim to -"

   ,,Ještě dnes." i přesto, že byla mladší nezdráhala se mu říkat co má dělat.

•••

   ,,Jimine?" zaklepal jeho otec na dveře jeho pokoje, kde se schoval hned poté, co se u večeře svěřil o své orientaci. Jimin se snažil ztišit svůj pláč a zkrotit nepravidelný dech.

   Otec vešel do pokoje, když jediné co se z něj ozývalo byly vzlyky jeho syna. Park Jimin seděl na své posteli, nohy přitisklé k hrudi a záda opřená o zeď. Tvář se pokoušel schovat.

   ,,Omlouvám se," otec si sedl na kraj postele a hlavu si položil do dlaní, ,,Co jsem to za otce, že se mi vlastní syn bojí říct pravdu?"

   ,,Tati, já -" promluvil tiše, téměř neslyšně.

   ,,Tvá matka ... vyrovná se s tím. Domluvím ji. Tak neměj starosti. Byla jen překvapená. Ostatně, to já taky. Přišel jsem ti prostě říct, že jsi můj syn. Nic se nezměnilo. V mých očích, i v matčiných, budeš nadále naším synem." Park Jimin zezadu objal svého otce a svou tvář opřel o jeho rameno.

   ,,Děkuju." ve svém otci vždy nalezl oporu. Alespoň do té doby dokud mu lékaři nezjistili pokročilé stádium rakoviny plic, jež se mu stalo osudným.

•••

Jsem zpět, doufám, že aspoň někoho ta informace těší.
Už bych měla vydávat častěji, takže prosím o podporu.

¡Enjoy!