The Truth Untold

[▪05▪]

Část Pátá
18. 1. 30.
17:00
6°C

   Pouta na rukách, připevněná ke kovovému stolu a bílá místnost bez jediného okna na Park Jimina nepůsobila o nic líp než vězeňská cela. Jeho pohled se upíral na mladě vyhlížející psychiatričku, v džínové bundě a černých kalhotách, s pečlivě učesaným drdolem. Ale jakoby se díval skrze ni. Nic nevnímal, jen bolest, kterou mu způsobil Hyorae (vězeň, který ho sledoval). Pohmožděniny na zápěstích, - když ho pevně svíral pod sebou - natržené obočí a šrám na tváři, - když ho uhodil pěstí posetou prsteny - a v neposlední řadě bolest, jenž prostupovala celým tělem a přinášela mu znechucení ze sebe samého a odpornou připomínku něčeho na co by nejraději zapomněl. Třásl se a trhaně dýchal.

   ,,Jmenuji se Kim Gisella." Promluvila chladným hlasem, bez jediného náznaku soucitu, který by nejspíš ke komukoliv jinému v takovémto stavu pronesla, jenže pro něj už žádný soucit ani lítost nebyli. Ne, pro něj. Ne, pro Park Jimina. Údajného vraha a násilníka nezletilé dívky. ,,Můžeš mi říkat jen Gisell. Odteď jsme přátelé, můžeš se mi s čímkoliv svěřit. Příteli můžeš věřit." Nucený úsměv na jejích rtech působil děsivě a Park Jimin měl nutkání od ní odtrhnout zrak.

   ,,Nedělejte, že se se mnou chcete přátelit, nebo že tenhle rozhovor neposlouchá i někdo jiný. Vím, že být tu se mnou, je pro vás stejně nepříjemné jako pro mě, tak bysme si mohli tohle hloupé sezení odpustit. Nemám snad pravdu?" Kim Gisell nervózně těkala očima po místnosti, jen aby se vyhla jeho upřenému pohledu. Člověk by si myslel, že vězeňská psychiatrička by měla být na takové věci zvyklá, při nejmenším alespoň připravená, jenže tato vypadala zmateně a vyděšeně. Ale Park Jimin nelitoval svých slov. Nechtěl s ní mluvit, nechtěl mluvit s nikým kdo si o něm myslí, že je vrah a nevěří mu. Jenže to by znamenalo, že už by nesměl mluvit s nikým, výjma sebe.

[▪05▪]