Ztracená dcera [HP FF]

Kapitola třicátá

Idina vstoupila na nástupiště a okamžitě zamířila k zavazadlovému vagónu, aby si vzala svůj kufr. Už byla skoro u něj, když jí cestu zastoupili Lucius s Narcisou.

Změřila si je chladným pohledem. „Co to má znamenat?"

„Kam se poděla tvá zdvořilost?" zeptal se jí s hraným šokem Lucius.

„Zmizela vůči vám ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla pravdu," odpověděla ledovým hlasem, až se Narcisa zatvářila téměř vyděšeně. Podobala se v tu chvíli svému otci víc, než by si přála.

„Matko, otče?" Vedle Idiny se objevil Draco a tvářil se nanejvýš překvapeně, že je vidí pospolu. „Co se děje?"

„Na vánočním plese jsi mi řekl, že se chovám divně, a den po třetím úkolu ses mě ptal, kam jsem zmizela," řekla Idina, aniž by přestala propalovat Luciuse temným pohledem. „Teď se to dozvíš. Nemám pravdu?"

Narcisa se poněkud škrobeně usmála. „Idina byla před několika dny svěřena do naší péče."

Dívka v duchu zaklela. Doufala, že než se s otcem setká, uběhne víc než šest dní. Jenže teď neměla na výběr, nástupiště bylo plné lidí a ona se neuměla přemisťovat. Kdyby se pokusila utéct, nevyšlo by jí to.

Draco vytřeštil oči a přelétl všechny pohledem. Než se stihl na něco zeptat, Lucius zavelel k odchodu. Idina se vzdorně chytila Narcisy, ke které nechovala takové antipatie jako k Luciusovi, a vyčkávala.

Svět se s ní nepříjemně zatočil, potom nohama dopadla na polní cestu u Malfoy manoru. Lucius s Dracem se objevili hned vedle nich jen o vteřinku později. Kaila v přepravce nesouhlasně zamňoukala, aby dala najevo, že přemisťování není nejpříjemnější. A její majitelka to cítila stejně.

Idina se zhluboka nadechla. Věděla, co ji teď čeká a bála se toho. Cítila, jak se jí rozbušilo srdce. Přála si, aby tu byl Dimitri, se kterým se cítila v bezpečí. Jenže ten byl už v Evropě a netušil, že jde právě do jámy lvové.

Je dobře, že jsi mu nic neřekla, ozval se jí v hlavě rýpavý hlásek. V duchu přikývla a s hrdě vztyčenou bradou vykročila k domu. Přestože poprvé sídlo obdivovala, teď jí na něm nic pěkného nepřipadalo.

„Vítej v novém domově," pronesla Narcisa s mírným úsměvem, který jí ovšem nikdo neopětoval. Idina překročila práh domu a vešla do vstupní haly. Položila přepravku na zem a otočila se na Luciuse, který právě zavíral dveře.

„Skřítci se o tvoji kočku postarají," ujistila ji Narcisa s pohledem na přepravku.

„Pán zla tě očekává v přijímací hale," vzal si po své ženě slovo Lucius a pokynul jí, aby ho následovala. Draco zalapal vyděšeně po dechu a podíval se na svoji matku. Ta mu stiskla rameno, snad aby nic neříkal. Přesměroval svůj pohled na Idinu, ale ta vypadala ledově klidně.

„Jsem jeho dcera," odpověděla mu na nevyřčenou otázku a vydala se za Luciusem, zatímco Narcisa se snažila dostat Draca ke schodům.

Lucius ji odvedl k nedalekým dveřím, které byly zavřené. Neslyšela zpoza nich žádné hlasy, ale věděla, že tam je. Cítila to. Otevřel dveře a ona ho následovala dovnitř.

V krbu i přes teplotu venku plápolal oheň a ze zahrady sem dopadalo několik posledních paprsků slunce. U krbu stálo několik křesel, v jednom z nich seděla postava zahalená stínem. A kolem ní se ovíjel velký had.

„Můj pane," uklonil se Lucius uctivě a zcela ignoroval fakt, že ho Idina nenapodobila. „Přivedl jsem ji, jak jste žádal."

Pokud čekal jakékoliv poděkování, nedostalo se mu ho. Lord Voldemort pouze mávl rukou na znak, že to bere na vědomí a že má místnost opustit. Muž se znovu uklonil a spěšně místnost opustil.

„Přistup."

Idina na chvíli zaťala ruce v pěst, aby zabránila třesu, a několika kroky se ocitla v jeho bezprostřední blízkosti. Posílila kolem své mysli hradby.

„Mrzí mne takové přepadení, jak dnes, tak čtyřiadvacátého," dodal Pán zla tiše, aniž by se na ni podíval, ale v jeho hlase žádná lítost nezazněla. Idina pochybovala, že to myslí vážně.

„Nic se neděje, čekala jsem to," promluvila a sama byla překvapená, jak klidně její hlas zní. „Vlastně jsem čekala, že s tebou zůstanu už při třetím úkolu."

Voldemortovy rty se zkroutily do něčeho, co považovala za úsměv.

„To já také, mé dítě," odvětil a postavil se. Byl vysoký a celý zahalený v černém hábitu. Rudé oči jí připadaly tmavé jako červené víno, když se na ni otočil. „Potterovi ovšem přálo štěstí a podařilo se mu uniknout. Proto jsem tě musel poslat zpátky do Bradavic, aby nikdo nepojal podezření, kam jsi zmizela."

Idina chápavě přikývla a donutila se neotřást strachem.

„Pověz, co říkal Brumbál na můj návrat?"

„Čekal to," odpověděla popravdě.

„Jistě, Brumbál není hlupák," pronesl Voldemort tiše. „Něco dalšího?"

„Na hostině nás nabádal, abychom drželi všichni spolu," pokračovala Idina. „Jen tak totiž můžeme přečkat zlé časy, které nás čekají."

„Typický Albus Brumbál," ušklíbl se posměšně Pán zla, ale potom zvážněl. „Nyní ale přejdeme k důležitějším záležitostem."

„Má výuka?" odhadla.

„Budu tě učit osobně, každý den," oznámil jí lhostejně. „Do konce prázdnin chci, aby sis osvojila veškeré základy černé magie a vyzkoušela si nepromíjitelné kletby."

Idina na něj vytřeštila oči, ale nevyjadřovala se.

„V polovině srpna se rozhodnu, zda si zasloužíš Znamení zla," dodal Voldemort.

„Budu se snažit, abych si ho zasloužila," řekla a sledovala, jak se její otec potěšeně zašklebil. Zřejmě na jejím chování nenalezl nic, co by ho znepokojovalo.

„Za chvíli bude večeře, měla by ses jít nachystat."

Idina souhlasně přikývla, mírně se poklonila a s bušícím srdcem odešla.