Ztracená dcera [HP FF]

Kapitola desátá

Na první hodinu s profesorem obrany se nemohl dočkat nikdo, až na Draca. Kdykoliv se profesor objevil v jeho blízkosti, nezadržel polekané trhnutí svého těla. Idina vždy zaháněla škodolibý smích, kdykoliv toho byla svědkem.

První hodinu měli až ve čtvrtek spolu s Nebelvírem, jak jinak. Někdy si říkala, že jim to profesoři dělají naschvál. Chápala péči o kouzelné tvory nebo jasnovidectví, tam měli hůlky schované a jen tak je nevytáhli. Jenže při obraně mívali kolikrát hůlky vytáhlé a hrozilo, že při jednom špatném slově z jakékoliv strany začnou létat kletby.

Když ve čtvrtek mířila na první hodinu obrany společně s Daphne, Blaisem a Theodorem Nottem, nevěděla, jestli je víc natěšená nebo nervózní z toho, jak budou hodiny vypadat.

Byli mezi posledními, ale k jejich překvapení se většina nebelvírských posadila dopředu, jako by chtěli být profesorovi co nejblíž. Posadili se tedy jako obvykle víc dozadu a vytáhli si učebnice.

„Tohle si můžete schovat," zabručel směrem ke třídě Moody, jakmile se objevil ve třídě. Idině neušlo, že Draco sedí úplně vzadu a snaží se splynout s okolím. Docela by se mu to i dařilo, nebýt jeho výrazných světlých vlasů, které u každého vzbuzovaly pozornost.

„Myslím ty knížky. Nebudete je potřebovat," objasnil jim profesor a posadil se za katedru. Vzal do ruky třídní knihu a začal dělat docházku. Všichni při svém jménu zvedli ruku, Draco zcela neochotně a jen na krátkou chvíli.

„Raddleová, Idina," zavrčel Moody a ona zvedla ruku. Na chvíli na ní ulpělo začarované oko, zatímco tím skutečným dál zkoumal seznam. Brkem si u ní odškrtl, že je tady, a pokračoval dál, až se dostal k Ronu Weasleymu.

Potom knihu zaklapl a přesměroval pohled na ně. Idina se nedivila, když jim oznámil, že jsou pozadu. Jak by nebyli, když je ve druhém ročníku učil Lockhart, největší tupec, jakého měla možnost poznat?

Lupin byl dobrý profesor a vlastně ji i mrzelo, když se mezi všemi rozšířilo, že je vlkodlak a on proto musel ze školy odejít. Jeho hodiny byly zábavné a poučné, těšívala se na ně.

„Pojďme tedy rovnou k věci!" zatleskal Moody a na rtech mu zůstával mírný úsměv. Připadalo jí to téměř nemožné, aby se někdo tak děsivý na pohled dokázal vůbec usmívat, ale přesně tak to bylo. „Zaklínadla mohou mít rozmanitou sílu a podobu. Podle Ministerstva kouzel bych vás měl naučit jen protikletbám a dost. Jak působí zakázané kletby, to byste se měli dozvědět až v šestém ročníku. Domnívají se totiž, že teprve pak budete ve věku, kdy se jim dokážete postavit..."

Idina pozorně poslouchala. O zakázaných kletbách už něco málo znala. Dozvěděla se o nich v knize, kterou si přečetla hned po prvním návratu z Příčné ulice, aby se o novém světě dozvěděla co nejvíc.

„Takže... ví někdo z vás, které kletby jsou kouzelnickými zákony stíhány nejpřísněji?" otázal se jich Moody a ve vzduchu se objevilo pár váhavých rukou. Idina mezi nimi nebyla, stejně jako většina zmijozelských. Nikdo nechtěl přilévat olej do ohně, už tak byla jejich kolej spojována s černou magií.

„Ehm, taťka mi o jedné z nich říkal... myslím, že se jí říká Imperius nebo tak nějak," odpověděl po vyzvání Weasley a jeho hlas zněl mírně nejistě.

„Ano, jistě," přitakal Moody, „tuhle váš otec určitě zná. Svého času právě ta nadělala ministerstvu dost těžkou hlavu."

Idina sledovala, jak profesor vytáhl sklenici se třemi velkými pavouky. Sáhl dovnitř a jednoho vyndal, kterého si nechal na dlani. Namířil na něj hůlkou a pronesl: „Imperio!"

Pavouk okamžitě začal dělat to, co profesor chtěl. Dokonce i stepoval, nebo to tak alespoň vypadalo.

Profesor jim ke kletbě Imperius ještě něco řekl, potom pavouka vrátil do nádoby.

„Zná někdo ještě jinou zakázanou kletbu?"

Do vzduchu se vzneslo několik dalších rukou, ale Idina to nevnímala. Upřeně zírala na sklenici s pavouky, kteří byli tři. Tři kletby, tři pavouci. Nechtěla si ani představovat, co bude následovat.

„Ještě je kletba, které se říká Cruciatus," řekl Neville Longbottom, ke všeobecnému překvapení. Nikdo snad ještě nezažil, aby v hodinách nějak přispíval. Alespoň Idina si žádnou takovou hodinu nevybavila.

„Vy se jmenujete Longbottom?" zeptal se chlapce profesor. Neville přikývl, ale další otázka k jeho osobě nepřicházela. Moody místo toho vytáhl druhého pavouka a položil ho na desku stolu. Jediným kouzlem ho zvětšil a pavouk byl mnohem větší, než jakého kdy v životě mohla vidět.

„Crucio!"

V učebně nastalo děsivé ticho, Idina slyšela zběsilý tlukot svého srdce. Při pohledu na pavouka, kterého díky velikosti dobře viděla a který se na desce kroutil a škubal sebou v agónii, vytřeštila oči. A ona si nebyla jistá jestli zděšením, nebo fascinací.

„Přestaňte!" Hlas Hermiony Grangerové valná většina studentů uvítala, ačkoliv by to nikdy nepřiznali nahlas. Profesor zrušil kletbu, pavouka zmenšil a hodil ho zpátky do sklenici.

„Takhle vypadá bolest," řekl tiše Moody. „Pokud umíte používat kletbu Cruciatus, nepotřebujete palečnice ani nože, abyste někomu způsobili muka... I tato kletba byla kdysi oblíbená.

Dobrá, zná někdo ještě nějakou?"

Idina věděla, kdy byla oblíbená, respektive všechny tři. Bylo to před třinácti a více lety, když byl u moci černokněžník, jehož jméno se všichni báli vyslovit.

Se zadrženým dechem sledovala, jak profesor vytáhl třetího pavouka ze sklenice. Ten začal po stole běhat, jako by přesně věděl, co se má stát.

„Avada kedavra!" Učebnu ozářilo zelené světlo a ozval se svištivý zvuk. Pavouk se převrátil na záda.

Byl mrtvý.