Ztracená dcera [HP FF]

Kapitola sedmadvacátá

Když se Idina další ráno probudila, doufala, že to byl sen. Dlouhou dobu nechala oči zavřené, jako by to mělo něco změnit. Jenže nezměnilo.

Když otočila hlavu a uviděla kolem své postele bílé závěsy, do očí jí vhrkly slzy. Byla na ošetřovně, žádný sen to nebyl. Události včerejší noci byly pravé.

„Idino?" ozvalo se tiše kousek od ní. Zvedla pohled a spatřila Harryho, jak nejistě postává u závěsů. „Můžu?"

Přikývla a posadila se. Několikrát zamrkala, aby zahnala slzy. Harry se posadil do nohou její postele, zatímco Idina si přitáhla kolena blíž k hrudníku.

„Omlouvám se, že jsem tě nevzal při útěku sebou," promluvil chlapec po chvíli ticha. „Chtěl jsem, ale bylas moc daleko a-"

„Vůbec se neomlouvej," přerušila ho a zavrtěla hlavou. „Možná je spíš dobře, že jsi to neudělal."

„Proč?" zamračil se Harry nechápavě. „Vždyť ti mohl ublížit!"

„To sice ano, ale pořád jsem jeho dcera," odpověděla s povzdechem. „Kdyby si myslel, že je mezi námi jakákoliv forma přátelství, skončila bych mnohem hůř."

Harry mírně zbledl a přikývl na souhlas. „A jak to bereš?"

„To bych se spíš měla ptát já tebe," odpověděla opatrně. „Já se pouze setkala se svým otcem, zatímco ty..."

Harry sklopil pohled, v očích se mu objevily slzy. Idina se natáhla a stiskla mu ruku, kterou měl položenou na bílé peřině. Než ovšem stihla něco říct, otevřely se dveře a někdo mířil k nim.

Idina okamžitě ruku stáhla a nasadila ledovou masku, až si Harry nebyl jistý, jestli se mu to předtím jenom nezdálo.

Ošetřovatelka odhrnula závěsy u její postele a zůstala na chvíli překvapeně zírat na Harryho, který stále seděl na její posteli.

„Jak se cítíte?" zeptala se potom a otázku směřovala k oběma.

„Dobře," odpověděla bez váhání Idina. „Můžu odejít?"

„Jistě, pan ředitel vás již očekává u sebe v ředitelně," pokývala souhlasně hlavou ošetřovatelka. Idina na nic nečekala, sundala ze sebe deku a vyskočila na nohy. Obula si boty a naposledy se na Harryho podívala, než zmizela za závěsem. Madame Pomfreyová na ni ještě rychle křikla heslo, než opustila ošetřovnu.

-------------------

Do ředitelny se jí podařilo dostat nepozorovaně, naštěstí. Neměla chuť někoho potkat, obzvláště nikoho ze své koleje, kdo si mohl všimnout, že chybí. A to nemluvila o holkách a Dimitrim, který si toho určitě všimli.

Jak říkala ošetřovatelka, ředitel už na ni čekal. Seděl za svým stolem a po jeho typické radosti nebylo ani stopy. Idina přistoupila až ke stolu a zůstala nejistě stát.

„Prosím, Idino, posaď se," vyzval ji Brumbál a rukou ukázal na volné křeslo před stolem. „Určitě máš spoustu otázek."

Idina se posadila a vyhoupla si nohy k sobě nahoru. Objala si je rukama a povolila svoji masku. Věděla, že ředitel stejně beztak ví, co si doopravdy myslí.

„Chci vědět všechno," řekla a položila si hlavu na kolena. „Od mého narození až po dnešek."

„Narodila ses Tomu Raddleovi, v té době už známého pouze jako lord Voldemort, a Elizabeth Rosierové," pustil se do vyprávění Albus Brumbál a mávl hůlkou. Ke stolu připlul stříbrný tác s čajovým servisem, který chystal za letu čaj. „Rosierovi vždy patřili k rodinám, které následovaly nesprávné lidi. Elizabeth se jako čistokrevná dívka měla vdát za někoho čistokrevného, ale než to stihl její otec udělat, vybral si ji Voldemort."

Idina vytřeštila oči. Připadalo jí to, jako by její matka byla nějaké obyčejné zboží v obchodě.

„V čistokrevných rodinách to chodívalo tak, a mezi některými rodinami i dnes, že ženy neměly právo na svůj názor nebo volbu, musely poslouchat své otce a bratry, později manžela," vysvětlil jí ředitel. „Elizabeth byla jedna z nich. Podle mých informací si jí Voldemort všiml na jednom večírku Smrtijedů, kde jí měl být vybrán manžel. Domluvil se s jejím otcem, který samozřejmě souhlasil.

Po dvou letech jejich společného soužití se jim narodil potomek, při jehož porodu Elizabeth zemřela."

„Já," vydechla a cítila, jak se jí do očí derou slzy.

„Idina Raddleová," přitakal Brumbál a posunul k ní šálek s čajem a talířek se sušenkami. „Tak dceru lord Voldemort pojmenoval, ačkoliv příjmení svého otce nesnášel. Nechtěl ovšem, aby nosila příjmení své matky ani jeho předků, Gauntů, kteří rodinné dědictví rozházeli několik generací před narozením samotného Voldemorta a uvalili tak na rodinu hanbu."

Ředitel se odmlčel a upil ze svého šálku, zatímco Idina se ničeho nedotkla.

„Ten večer, kdy měli zemřít všichni Potterovi, tě nechal doma pouze s chůvou," pokračoval ve vypravování Brumbál. „Smrtijedi byli na svých misích, sídlo bylo téměř nechráněné. Když jsem se dozvěděl o Voldemortově pádu, vyslal jsem do sídla jednoho člověka, aby mi tě přinesl."

„Cože?"

„Voldemort byl pryč, jediný příbuzný byl bratr Elizabeth, který ovšem zemřel nedlouho poté. Věděl jsem, že Smrtijedi by se přetrhali o to, aby mohli dceru jejich pána vychovávat, dokud se nevrátí. A to jsem nemohl dopustit."

„Tak jste mě unesl a dal do sirotčince?" zeptala se ho nevěřícně.

„V podstatě," souhlasil ředitel. „Do toho samého, kde vyrůstal i Tom Raddle."

Idina zalapala po dechu. Její otec žil v tom samém sirotčinci jako ona?

„Udělal jsem to, aby malá Idina Raddleová, která se narodila špatnému člověku, nemusela být vychovávána tak, jak tomu mělo být. Aby měla možnost vlastní volby a udělala si vlastní svobodné názory na to všechno kolem sebe."