Ztracená dcera [HP FF]

Kapitola třetí

Idina zaklapla kufr a s úsměvem nacpala Kailu do přepravky. Kočka se chvíli vzpírala, ale nakonec povolila, a s nesouhlasným mňoukáním se uvelebila na polštáři uvnitř. Naposledy ještě zkontrolovala, jestli má opravdu všechno sbalené, a vyšla před pokoj. Zamkla si ho a klíč schovala do kabelky, aby měla jistotu, že jí do pokoje nikdo nepoleze za její nepřítomnosti.

Ignorovala zvědavé pohledy ostatních dětí a pokračovala v cestě.

„Konečně tě někdo adoptoval, nebo tě prostě jen vyhodili ze sirotčince?" ozvalo se za ní posměšně. Idina v duchu zaklela a donutila se nezastavit.

„Ani jedno, Claire," houkla nazpět a zabočila za roh.

„Jaká škoda, prokázali by tím všem laskavost," pokračovala Claire a zůstávala jí v patách.

„Nemáš nic lepšího na práci než mě otravovat?" otázala se jí Idina a do hlasu se jí vkradla zlost.

„Kam vlastně chodíš do školy? Nezdá se mi, že by na jakémkoliv internátu povolovali zvířata," nenechala se Claire odbýt a následovala ji až do haly, kde se konečně Idina zastavila.

„To ti může být naprosto jedno," odsekla dívka a položila přepravku s kočkou vedle kufru.

„Jsi pošuk," odfrkla si pohoršeně Claire a založila si ruce na prsou. „Neustále se zavíráš u sebe v pokoji, jako bys tam něco skrývala, nevysvětlitelně se kolem tebe dějí zvláštní věci..."

Idina cítila, jak jí svrbí prsty. Měla chuť vytáhnout hůlku a ukázat jí, co přesně přede všemi skrývá, ale pouze zatnula dlaně v pěst.

„Měli by tě zavřít do blázince," dodala Claire. Idina zuřivě přivřela oči, které jí rázem zčernaly, a okno v protější zdi se roztříštilo na kousky. Claire se okamžitě přikrčila a vyděšeně vyjekla, Idina nečině stála a nenávistně si svoji sokyni měřila pohledem.

„Cvoku!" vřískla dívka naposledy a rozběhla se pryč. Idina zhluboka vydechla přebytečný vzduch z plic a povolila pěsti.

„Krucinál," zanadávala s pohledem na sklo, které se válelo po zemi. V tu chvíli se do haly přiřítila slečna Higginsová a na dveře sirotčince někdo zaklepal.

„Co se tady stalo?" zeptala se šokovaně vychovatelka, obešla sklo a běžela otevřít. Jak obě dvě očekávaly, za dveřmi stál Lucius Malfoy. Vypadal příliš formálně oblečen na to, aby si přišel někoho vyzvednout, nicméně Idina měla pocit, že tohle je jeden z jeho obyčejných hábitů.

„Claire se stala," odpověděla na vychovatelčinu otázku. Lucius překročil práh sirotčince a s nezájmem si halu prohlédl. Pohledem zůstal stát na roztříštěném skle.

„Myslela jsem, že když už se čtvrtý rok učíš, tak se budeš i víc ovládat," pokárala ji vychovatelka a omluvně se na Malfoye usmála. „Pane Malfoyi, vítám vás."

„Slečno Raddleová, jste nachystaná?" otočil se Lucius na dívku. Idina přikývla a vzala si svoje věci, se kterými přešla k němu.

„Na shledanou v létě," rozloučila se dívka a zamířila s Luciusem ven. Vychovatelka po ní hodila poslední varovný výraz, který jasně říkal, aby nic nevyvedla, a zavřela za nimi dveře.

Beze slova prošli železnou bránou a za ní se zastavili. Široko daleko nikdo nebyl.

„Ukažte, přemístím vám věci přímo k nám." Idina položila přepravku s kočkou na kufr a sledovala, jak na ni Malfoy namířil hůlkou a nechal je oba dva zmizet. Potom jí nabídl rámě a ona přijala.

Ještě nikdy se nepřemisťovala, ale viděla přemisťovat se ostatní. Netušila ovšem, že je to tak nepříjemná záležitost. Ovládl ji podivný pocit, jako by ji někdo protahoval obzvláště úzkým prostorem, kde se dokáže sotva nadechnout, a žaludek jí udělal několik kotrmelců.

Když přistála nohama zpátky na zemi, měla co dělat, aby se udržela na nohou. Pár vteřin se jí točila hlava, žaludek o sobě dával nepříjemně vědět a několikrát se musela zhluboka nadechnout.

„První přemístění bývá většinou nepříjemné, ale čím více ho absolvujete, tím lépe ho budete snášet," podotkl Lucius a rozešel se cestou k honosnému sídlu. Idině se znovu zatočila hlava, tentokrát úžasem.

Následovala ho po štěrkovité cestě až ke dveřím, přičemž se nepřestávala rozhlížet kolem sebe. Měla dokonce pocit, že zahlédla ocas páva mezi keři.

Její úžas se ještě zvětšil, když spatřila vnitřek domu. Jenom vstupní hala byla velká a nádherná, nechtěla si ani představovat, jak bude vypadat zbytek.

„Tak už jste tady." Narcisa Malfoyová se vynořila zpoza rohu zcela náhle a s úsměvem na tváři.

„Dobrý den," pozdravila Idina slušně.

„Jsem Narcisa, Dracova matka," představila se žena a krátce, stejně jako její manžel, si s ní potřásla rukou. „Já tvé jméno samozřejmě znám."

Idina se mírně pousmála a otočila hlavu ke schodům, na kterých se ozvaly kroky. Chvíli poté se vynořil Draco.

„Už jsem si říkal, jestli se něco nestalo," ušklíbl se chlapec a sešel poslední schod.

„Vlastně ano, jen ještě předtím, než jsem tam přišel," podotkl Lucius a střelil po ní tázavým pohledem.

„Trochu jsem se přestala ovládat, když mě jedna holka nazvala pošukem a poslala do blázince," přiznala Idina a v jejích slovech nezazněla žádná omluva. Lucius se ušklíbl a vyměnil si pohled se svou ženou.

„Draco, ukázal bys Idině její pokoj?" požádala syna Narcisa. Chlapec přikývl a vydal se po schodech nahoru, následován Idinou. Brzy se dospělým ztratili jak z dohledu, tak z doslechu.

„Opravdu je to ona," vydechla žena a s obavami se podívala na svého muže. „Myslíš, že to ví?"

Lucius zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Myslím, že ne, ale kdo ví. Pán zla byl skvělý lhář, může být i ona."

Narcisa přikývla a podívala se na schody, kde dívka zmizela. Nikdy ji vlastně neviděla, až teď. Vždy o ní pouze slyšela, dokud záhadně nezmizela v den ukončení války. Nikdo nevěděl přesně kdy ani jak, prostě se po ní slehla zem.

Až do doby přede dvěma týdny, kdy se vrátili Lucius s Dracem z Příčné ulice. Lucius jí tehdy vylíčil svoji teorii a ona mu musela dát za pravdu.

Ubytovali u sebe dceru lorda Voldemorta.