Just fuck my life [CZ]

43 chapter

„Nevím, jestli bych s tebou měla jít takhle do baru,“ namítla jsem v té nejméně vhodné chvíli, kdy už jsme oba stáli na místě a to dokonce už i uvnitř toho pochybného baru. Liam se rozhodl mě vyzvednout rovnou z kavárny, takže jsem nakonec neměla ani chvilku na to, abych se zastavila na kolejích a převlékla se alespoň do čistého oblečení, či zkontrolovala Kim.

„Proč, bojíš se, že jsem doopravdy převlečenej úchylák, co si užívá chodit do baru s vysokoškolskými studentkami v pět hodin odpoledne?“ nadhodil pobaveně.

„A jsi?“

„Harold je na nějaké schůzi, takže nemá čas muchlovat se na záchodcích, navíc ti nikam neuteče,“ rýpl si, přičemž ignoroval mou otázku a jízlivě se zašklebil, když si všiml mého zamračeného výrazu. Na to jsem neměla odpověď. Styles mi sice o svých plánech nikdy nic neříkal a já se neptala, ale určitě jsem nepředpokládala, že jen doma čeká na to, až za ním přijdu, či mu odepíšu na zprávu, v případě, že nějakou poslal. Jediné, co jsem si teď přála, bylo mít ten mobil u sebe, protože takhle jsem vůbec nebyla v obraze.

S Liamem jsme se zastavili kousek od dveří a rozhlédli se po tmavém lokále. Jak se dalo předpokládat, až na pár výjimek, tu nikdo v tuhle hodinu nebyl. Nějaké dvě ženy byly zalezlé v jednom z boxu kousek od baru a další tři posedávaly u kulatého stolu kousek od nás, zatímco jedna postávala u baru, otočená zády ke dveřím.

„Dobře, támhle je,“ upozornil mě Liam šeptem, načež trhl hlavou směrem k baru. Následovala jsem jeho pohled a zaostřila na jednu z dvou barmanek.

„Ta zrzka?“ zeptala jsem se pro jistotu.

„Červenovláska,“ opravil mě. Zmiňovaná červenovláska se právě ze široka usmívala na zákaznici a připravovala něco šejkrem, přičemž si sklenky elegantně přehazovala z jedné ruky do druhé, jako by to vůbec nepotřebovalo zručnost a talent. Ona to podávala tak, jako by to bylo úplně přirozené a zvládl by to každý. Což rozhodně nebyla pravda.

„Ou,“ vypadlo ze mě. „S ní nemůžu mluvit,“ odmítla jsem, přičemž jsem hned na to zavrtěla prudce hlavou, abych Liamovi ještě více zdůraznila svou neschopnost tohle pro něho udělat. Vždyť budu určitě trapná.

„Jasně, že můžeš,“ ujistil mě, načež se postavil za mě a prsty mi promasíroval záda, jako bych se právě teď měla zúčastnit nějakého boje v ringu, čímž mě akorát donutil protočit nad ním znovu očima. Tohle bylo směšný. Liam byl směšnej. Odkdy zrovna někdo jako on potřeboval pomoc při balení holek. Podle něho jsem jen nechápala pointu tohohle parťáctví, jak se mi snažil vysvětlit, když jsme vyšli z kavárny. A měl pravdu, nechápala. Pochopila jsem jen, že to očividně takhle mezi chlapy chodí, dohazují si holky navzájem, ale já neměla žádnej zájem stát se jeho dohazovačem, protože si z nějakého důvodu nedokázal najít někoho jiného na takovou práci.

„Co jí mám asi tak říct?“ Byla jsem si vědoma, že můj hlas už teď musel znít vyloženě zoufale, protože i Liam se na chvíli zatvářil, že už si tímto plánem není tak úplně jistej. Pak několikrát pokroutil hlavou a objal mě jednou rukou kolem ramen, čímž si mě přitáhl blíž k sobě.

„Jak jsme to trénovali,“ připomněl mi, načež se zase trochu odtáhl, aby se mohl podívat barmančiným směrem, „máš krásný…“ zarazil se a při skenování těla té holky, naklonil i hlavu na stranu, jako by takhle měl lepší výhled, „no… všechno,“ dodal, přičemž si jazykem pomalu přejel po rtech. Znovu jsem převrátila očima a vzdychla, přičemž jsem ze svých ramenou setřásla Liamovu ruku a uvolnila se tak z jeho sevření.

„To ji říct nemůžu,“ odporovala jsem „očividně.“

Nezdálo se, že by mě Liam ještě poslouchal, stále si prohlížel TuZAutobusu a zřejmě tak úplně zapomněl, že stojím vedle něho, celá nesvá a nervózní.