Just fuck my life [CZ]

15 chapter

Myslím, že jsem v té chvíli ani nedýchala. Nebylo to tak, že bych snad nechtěla, ale připadalo mi, že jsem zapomněla, jak se to vlastně dělá. V mozku kompletní zatmění. Absolutní prázdno. Nic. Nepomáhala tomu ani jeho pevná hruď, jež se tlačila na můj hrudník. Srdce mi naráželo splašeně do hrudi a bradavky tím ponižujícím - v této chvíli absolutně nepatřičným - způsobem ztvrdly, což bylo na druhou stranu snad ještě více vzrušující, než jeho samotná blízkost.

Celá jsem se třásla. Když se jeho dlaň objevila v jednom momentě i na mé kříži a přitahovala si mě ještě blíže k jeho tělu tak, že se právě otíral svým rozkrokem o ten můj, skrytý jen pod tenkou, slabou vrstvou látky šatů a kalhotek, hlasitě jsem vydechla vzduch nasátý v plicích a nervózně se ošila.

"Tohle by se nemělo dít, to víte," promluvil. Jeho hlas byl tichý, nebezpečně pevný a přitažlivě chraplavý. Zmohla jsem se jen na pokývání hlavy. Trvalo několik dalších sekund, než jsem si uvědomila, že mě v té tmě vlastně ani nemůže vidět. Což bylo nakonec dobře. Neměla jsem sice ponětí, jak teď musím na oko působit, no byla jsem si jistá, že by to nevypadalo hezky a ani trochu atraktivně. Cítila sem krev vařit se mi v těle. Musela jsem být momentálně pekelně rudá.

"Ano," hlesla jsem nakonec s dalším hlasitým výdechem.

"Neříkejte ano tímto zasraně nevinným způsobem," zašeptal. Jeho rty byly zase až příliš blízko mé tváři, sem tam jsem cítila, jak se jimi otřel o mou bradu, lícní kost a ušní lalůček. Špičkou nosu jemně přejel po lícní kosti, než na ni přiložil i rty a zlehka políbil.

"Krásně voníte," poznamenal znovu šeptem. Bylo to snad ještě více sexy, než když mluvil zvučně a hlasitě. To, jak mi šeptal do ucha, tak intimně blízko - šílela jsem z toho. Chtěla jsem něco říct, aby nemluvil jen on, ale nedokázala jsem to. Bála jsem se, že by se mi zlomil hlas. Jakoby mě omamoval. Jako by svými doteky říkal: Teď nemluv, jen si to užívej. A tak jsem si to užívala, i když jsem v hloubi duše věděla, že bych to měla zastavit, dokud je to stále možné. Dokud je ještě pořád cesty zpět. Jen jakoby z dálky jsem vnímala dění za dveřmi. Hudba se pro nás dva ztlumila, bavící se hlasy se ztišily na úplné minimum, jen tlukot mého srdce, co mi splašeně a hlasitě bilo do ušních bubínků, a krev, jež mi proudila intenzivně žilami, bylo to jediné, co momentálně nebylo možné ignorovat.

"Tohle mě dohání k šílenství." I on teď vydechl vzduch z plic do mé tváře, načež se roztřeseně znovu nosem nadechl. Normálně by mi alkoholová vůně vadila, ale z nějakého důvodu mě to tentokrát posílalo ještě blíže na okraj propasti, do které se co nevidět propadnu, pokud Dokonalý Bastard nepřestane s tím, co právě dělá. Nebyl jediný, kdo momentálně šílel a v duchu vyšiloval z toho, co se tu mezi námi dělo.

"Mně taky," šeptla jsem tak tiše, až jsem měla pocit, že mě v přes ten zhuštěný, rozvířený vzduch kolem nás nemůže slyšet.

"Jsi má studentka, do prdele," zaklel. Normálně bych možná ani nepostřehla, že zničehonic přešel z vykání do tykání, ale v této chvíli jsem vnímala každý jeho pohyb, analyzovala každé jeho slovo a v hlavě si přehrávala všechny doteky jeho rtů, nosu, prstů, dlaně...

"Když jsem tě viděl včera v té kavárně a byl tam i Payne, chtěl jsem tě tak strašně moc."

"Tohle by se dít nemělo," zopakovala jsem jeho prvotní slova, ale v tomto případě tato věta úplně ztrácela smysl. Nemělo by se to dít, ale pokud to nezastaví on, tak už nikdo, tím jsem si byla jistá. Já na to byla příliš slabá. Příliš roztoužená.

"Sakra," procedil skrz zatnuté čelisti, načež jsem ucítila jeho rty na mé tváři. Obdarovával mě horkými motýlími polibky, postupujíc jimi k nedočkavě třesoucím se rtům. Už se nemohly dočkat, až se znovu setkají s těmi jeho. Když se to pak stalo, podlomily se mi kolena a nebýt jeho ruky kolem mého pasu, svezla bych se k zemi jako mrtvola. Srdce, do teď hlasitě bijící, mi vynechalo několik úderů. Nemohla jsem popadnout dech, ale v této chvíli mi to připadalo jako úplně banální, nedůležitá potřeba. Momentálně jsem toužila po jediném, a to jsem měla. Bylo to něco, po čem jsem toužila od doby, kdy se to stalo poprvé... a podruhé... jen jsem si to nedokázala přiznat ani v duchu, natož nahlas. Mé podvědomí se právě válelo na břiše, a s hlavou přidušenou polštářem, hlasitě křičelo a dožadovalo se pozornosti. Vypla jsem to. Protože tohle bylo to, co jsem potřebovala. Tohle bylo to, co jsem chtěla. Mohla jsem s tím bojovat, jenomže já už ani nechtěla. Chtěla jsem ho až příliš moc. Nedokázala jsem se zbavit dojmu, že se pouštím do něčeho hodně nestabilního a nestálého. Že se pouštím na místo, kde je riziko, že se vážně a hodně rychle spálím. Ignorovala jsem to. Nebyla jiná možnost.

"Možná," začal, když se po dlouhém polibku odpojil a opřel si své čelo o to mé. "Možná, když se tím jednou necháme pohltit, unést, přestane to... to napětí, všechny ty představy o tom, jaký by to bylo tě ochutnat, Vanesso." Prsty zabloudil až k hýdžím a jedním prstem přejel přes látku šatů po linii okraje mých kalhotek. Když jsem se zachvěla, pokračoval: "Cítit tě, jak se kolem mě stahuješ."

Měla jsem pocit, že se co nevidět opravdu udusím. Už jenom jeho slova se mnou dělala nevídané věci, které by takovou moc nikdy mít neměla. Styles si musel uvědomovat, jak moc se mi to líbí, protože nepřestával mluvit.

"Jak se pode mnou kroutíš a sténáš." Jednou svou rukou zabloudil až k mému citlivému ňadru, jehož objem pevně stiskl v dlani. Rouztouženě jsem ze sebe vypravila nějaký neartikulovaný zvuk a pokusila se zhluboka nadechnout.

"A jak křičíš, když se uděláš." Doufala jsem, že tím skončil. Další jeho slova tohoto typu bych možná už neunesla, už teď jsem se sotva držela.

"Na druhou stranu bychom tím mohli rozpoutat něco, z čeho nebude cesty zpět," dodal, ale už jen tím tónem hlasu mi dokazoval, že je mu to absolutně u prdele, stejně tak, jako mně. Na ničem z toho, co řekl, nebo ještě řekne ohledně pouštění se na tenký led a žádné cesty zpět, už teď nezáleželo. Bylo rozhodnuto v momentě, kdy mě sem zatáhl. Kdy se mě začal dotýkat. A kdy začal mluvit o ochutnávání mě. Protože v tuto chvíli jsem už nedokázala myslet na nic jiného, než na tu touhu, aby to už konečně udělal.

Když už jsem si myslela, že mě konečně znovu políbí, ustoupil o pár kroků, čímž se ode mě mírně odtáhl.

"Nebude to tady," rozhodl. Stále nechával své ruce kolem mého pasu, což bylo nakonec dobře. Nebyla jsem si jistá, jestli by mě nohy dokázaly v tomto stavu udržet samy.

"Vyjdi ze dveří. Jdi rychle, nezastavuj se, neohlížej se a s nikým nemluv. Jdi ven k parkovišti naproti domu a počkej tam na mě." Tohle stačilo. Nepotřeboval říkat nic dalšího, abych udělala to, co mi řekl, protože s ním jsem si připadala, jako bych byla pod nějakým kouzlem. Mohl se mnou dělat cokoliv a bylo by mi to fuk.

A to se možná potvrdí dnes večer.