Just fuck my life [CZ]

9 chapter

Když jsem se po dvou hodinové směně v restauraci vracela zpátky do školy přímo do univerzitní kantýny na oběd, cítila jsem se už mnohem uvolněněji. Tak nějak jsem se po celou dobu pokoušela nemyslet na to všechno bláznivý, co se stalo jen v průběhu dvou dnů, a ono to překvapivě docela fungovalo. Tedy do doby, než jsem s jídelním tácem mířila k jednomu ze stolů u kterého jsem zahlédla sedět Adriannu. Měla jsem chuť se otočit v momentě, kdy jsem tam spatřila posedávat i ty dva, jenomže to by si mě Adri nesměla všimnou a začít na mě křičet přes celou jídelnu, ať si přisednu. Prudce jsem se zarazila na místě a zavrtěla v nesouhlasu hlavou. Nechce po mně přece abych si zrovna k nim sedla, že ne? Její nekompromisný výraz všechno potvrdil. Naposledy jsem se pokusila o chabý pokus kroucením hlavy a mírnými kroky vzad, abych se od toho místa co nejdál vzdálila, ale jakmile se na mě upřely i další dva pohledy přísedících u stolu a jejich rty se u obou roztáhly do širokých úsměvů, nebylo cesty zpět. Mohlo by být, ještě stále jsem se mohla otočit a beze slova zmizet, no nechtěla jsem riskovat, že bych po té scénce nebyla prohlášena za podivína.

"Vanesso!" zvolal nadšeně Niall - menší blonďák v bílém tílku a khaki tříčtvrťácích, volně visících kolem jeho štíhlého pasu. Věnovala jsem mu nejistý úsměv a trhla mírně hlavou v pozdravu. Samovolně se mi pohled stočil na kluka po jeho pravici, co mě momentálně propaloval intenzivním pohledem. Jeho výraz už nebyl tak nadšený jako ten Niallův, no tvářil se tak nějak zamyšleně a snad jsem v jeho tváři zahlédla i potěšený výraz. 

S povzdechem a se stáhnutým žaludkem jsem se vydala k jejich stolu, načež jsem se opatrně posadila na židli vedle té Adrianniné, dokonale ignorujíc přítomnost toho černovlasého kluka s řasami dlouhými jako by byly přetřené maskarou a úsměvem, kterým by dosáhl svého jediným úderem srdce. Chtěla jsem s Adriannou mluvit, zeptat se ji, co ji krucinál napadlo sednout si ke stolu s těma dvěma. Jako by tu nebylo několik desítek volných stolů, ke kterým by se mohla usadit. Pak jsem si ale uvědomila, že mě z největší pravděpodobnosti jen trestala za to, že před ní něco tajím. Věděla to, vždycky to poznala a takhle se bavila nad mým potrestáním. Tahle situace byla nejvyšší možná míra trapnosti, do které mě uvrtala právě ona. 

"Zayn mi tu zrovna říkal, jak se mu poslední party líbila," promluvila hraně nenuceně Adrianna. Ignorovala jsem její pokus udělat tuto situaci ještě nepříjemnější, než doposud byla, a s pohledem upřeným na talíř přede mnou jsem se věnovala svému sendviči. Hlad mě celkově přešel, ale momentálně jsem se nemohla zvednout a utéct, zbytečně bych dávala Ad záminky pro další rozhovor, i přes to, že se mu nakonec dřív nebo později stejně nevyhnu. Zazdila jsem každý její pokus o zapojení mě do rozhovoru, ale neignorovala jsem ji úplně, vždy jsem na nějakou její poznámku přikývla, nebo se zdvořilostně usmála, což ji z nějakého důvodu rozčilovalo. Vždycky se na mě popuzeně zamračila. Když se ponořili do zapáleného rozhovoru o chystané páteční halloweenské párty a já si byla jistá, že už mi dál nevěnují nijak zvlášť velkou pozornost, zaposlouchala jsem se do zvuků, jež ke mně doléhaly z místa oproti mně, kde seděl ten roztomilý blonďák Niall, který mi byl od prvního setkání sympatický. 

Ty nepříjemně hlasitý zvuky byly míchánicí sekání nožem, střílení ze samopalu a nějaký křik. Neskutečně otravný. 

"Co to děláš?" zeptala jsem se opatrně, nejistá, jestli to vůbec chci vědět. 

"Dostal jsem tuhle novou hru Zombie killer, tak právě prochází zkušební fází... no tak, umři ty sople," odpověděl, aniž by odtrhl zrak od té věci v jeho rukou, načež jeho slova následovala další dávka zvuku výstřelů. 

"Videohry? Není to pro malý děti? Můj bratr hraje tyhle hry a je mu sedm," ozvala se Ad, když ji pozornost upoutal můj pokus o navázání konverzace, no vypadala i docela zvědavě.