Just fuck my life [CZ]

27 chapter

Jen o několik zástav srdce, hlubokých nádechů, roztřesených výdechů a mrazení po zádech později jsme seděli kolem malého konferenčního stolu. Já na gauči, on v křesle hned naproti. Daleko ode mě, ale i přesto na mě stejně silně působila jeho vyzařující, do očí bijící aura. Ani se nepokusil sednout si vedle mě. V tuhle chvíli jsem byla ráda, byla bych o to více nervózní. Možná si byl jistý, že nemám šanci vyhrát a vítězství je tak jednoznačně na jeho straně.
Ale výhra byla příliš lákavá na to, abych do toho nedala vše. Tolik věcí, které bych po něm mohla chtít, v případě, že bych vyhrála, zaplnily mou mysl. Mohla to být něco jako motivace. Měla jsem zároveň pocit, že mi stále vidí až do hlavy a všechny ty představy vidí, neboť se nepřestal usmívat a propalovat mě zkoumavým pohledem.
Zničehonic ze zadní kapsy jeho džínsů, přičemž si musel trochu poposednout, vytáhl krabičku obyčejných karet a opatrně ji položil na stůl před námi, nepřestávajíc mě u toho propalovat pohledem. Zaplnil mě pocit zoufalství, když jsem si uvědomila, že mě výhra v kartách dělila před tou opravdovou skutečnou výhrou.
Musela jsem přiznat, že jsem se teprve teď začínala opravdu bát a pomalu se smiřovala, že zřejmě budu já tím, kdo prohraje. Jakákoliv karetní hra šla absolutně mimo mě. Nikdy jsem nebyla dobrá ani v blbé Sedmě nebo Prší. Nečekala jsem, že na mě vytáhne balíček karet, ale očividně měl tohle celé v plánu. Musel na mě vidět tu nervozitu, když jsem si balíček prohlédla, protože se hned na to pobaveně uchechtl.
"Jelikož jsem vybral jako hru karty, nechám na tobě vybrat jakou hru s kartami," říkal to, jakoby to byla nějaká výhoda. Hrála jsem už několik karetních her, hlavně kvůli mé babičce, se kterou jsem hraním karet trávila ještě před pěti lety každou neděli večer, proto jsem znala název snad každé z nich. Ale pravidla jsem znala jen u málokteré.
"Tak?" Pobídl mě absolutně klidně a vyrovnaně. Stejným tónem jsem se mu snažila odpovědět.
"Prší."
"Dobrá," souhlasil. Nevypadal, že by ho můj výběr nějak překvapil. Asi jsem nevypadala zrovna na člověka, co by uměl hrát Poker či takovou Kanastu. Znala jsem hodně her, ale řekněme, že v prší jsem byla jednoduše nejjistější. Tam nešlo o to, jakou strategii zvolíte, šlo jen o to, kolik štěstí budete mít na správnou barvu karet.
"Rozdám karty," oznámil mi, na což jsem reagovala jen krátkým přikývnutím. Poposedla jsem si zlehka na místě, zatímco jsem sledovala jeho dlouhý úzký prsty, jak berou krabičku do ruk, vytahují z nich balíček nových karet a následně je bravurně, bez sebemenšího zadrhnutí, míchají.
"Kdyby sis mezitím chtěla trochu odložit, jen do toho, chovej se jako doma," ujistil mě s polovičním ušklíbnutím, nepřestávajíc u toho míchat karty až profesionálním způsobem. Raději jsem nezjišťovala, co těmi slovy vůbec myslel, už teď jsem seděla na sedačce jen v riflích a tričku. Mlčela jsem a nechala ho před nás naskládat potřebný počet karet pro začátek hry.
"Dvě ze tří."
"Dvě ze tří?" zopakovala jsem po něm nechápavě, zatímco jsem brala svou hromádku šesti karet a rozkládala je před sebe do vějíře.
"Kdo vyhraje dvě ze tří her, vyhraje, Vanesso." Když vyslovil mé jméno tím záhadným, temným způsobem, neměla jsem odvahu nijak reagovat, nebo nesouhlasit. Ztratila jsem slova. Místo toho jsem sklonila pohled na barvy hodnoty karet v mých rukou.
"Začínáš." Pobídl mě, přičemž si rozložil své karty do stejného vějíře. Kdybyste mi ještě před týdnem řekli, že budu sedět v bytě Dokonalýho Bastarda, že s ním budu klábosit jako někdo jemu rovný (i když přiznejme si, nikdy jsem se mu nemohla se svou nervozitou a lehce rozhoditelnou stránkou, rovnat) a že s ním budu hrát karty o to lákavé vítězství, nikdy bych vám neuvěřila. A přece tu sedím a chystám se vyložit svou první kartu na stůl.
První kolo vyhrál s absolutním přehledem. Zatímco já se zmohla na vyložení jen jedné karty se stejnou barvou, zatímco v ostatních případech jsem si lízala z vedlejší hromádky, Styles se suverénně zbavil všech karet bez jediného líznutí.
Proběhlo to příliš rychle, čímž jsem se až příliš rychle blížila k drtivé prohře. Styles se nepřestával samolibě usmívat, když rozdával na druhé kolo. Možná to bylo z důvodu, že ho prostě bavil pohled na mě jako poraženého, nebo se prostě nemohl dočkat až vyhraje i to druhé kolo a bude si moci vybrat svou výhru.
A bylo to opravdu tak špatné? Možná s výhrou naloží podobným způsobem, jakým bych naložila i já v případě, že bych opravdu vyhrála. Čímž bychom s podstatě vyhráli oba.
Tím způsobem jakým pokládal na hromádku karty, mě ještě více znervózňoval. Byl si sám sebou tolik jistý. Nemohla jsem mou domněnku nijak potvrdit, ale byla jsem si jistá, že ani nepředpokládá, že bych mohla vyhrát. Hrál to jen aby nade mnou získal ještě větší převahu. Jako by to bylo v jeho případě nutné.
"Lížeš čtyři." Sotva tohle dořekl, už jsem věděla, že to dopadne stejně jako u prvního kola. A taky ano. Bez mrknutí oka jsem prohrála i to druhé kolo, když se zbavil i své poslední karty v ruce. Pikové osmičky.
"Chceš hrát i to třetí kolo?" zeptal se a čekaje na mou odpověď ke mně natáhl svou ruku s kartami.
"Ne." Na to nijak neodpověděl. Prostě jen zlehka pokrčil rameny a odhodil karty na konferenční stůl, po jehož hladkém povrchu se po nárazu každá jedna z nich rozjela jiným směrem. Mezitím jsem se postavila na nohy, které mi právě teď připadaly jako z rosolu. Styles napodobil můj pohyb, čímž teď stál přímo přede mnou. Dělil nás od sebe jen ten malý prosklený stolek, sotva tři stopy.
Několika kroky do strany jsem začala od něho ustupovat. Neutíkala jsem od něho, jen jsem si dělala jakýsi odstup. Ale i teď můj pohyb napodobil.
"Vyhrál jsi-"
"Já vím," pronesl hlubokým chraplavým hlasem, zatímco potěšeně zkroutil ústa do polovičního úsměvu. Nepřestávala jsem couvat malými kroky vzad, zatímco on ke mně stejně pomalu našlapoval směrem vpřed, čímž neustále krátil jak vzdálenost mezi námi, tak volné místo za mými zády.
"Takže... co mám udělat?" Jen těžko se mi tahle slova dostávala přes jazyk. Tolik jsem si přála vyhrát a mít alespoň jednou navrch. Být tou, která bude mít v rukou následující události dnešního večera.
"Nechci, abys dělala nic," překvapil mě svými slovy. Nechápavě jsem se na něho zamračila, což ho donutilo pokračovat. "Já si to vyberu," ujistil mě tajemným hlasem, "jen ne zrovna teď."
Slibovalo to mnohé. Nebo alespoň to, že tohle rozhodně není poslední střetnutí, ke kterému mezi námi dojde. A to bylo pozitivní. Ne pro moje srdce, ale pro tu část, která prahla po Stylesově přítomnosti a po jeho dotecích a polibcích, určitě. Připadala jsem si předním neskutečně malinká a nebylo to jen kvůli tomu, že jsem od něho byla doslova o hlavu menší, ale převážně kvůli tomu, jakým pohledem si mě měřil. Věděla jsem, že jsem téměř u stěny už několik kroků předtím, než jsem zády o tu tvrdou zábranu narazila. Snad intuice. V té chvíli, kdy jsem se zády přitiskla co nejvíce ke zdi, jsem se znovu zhluboka nadechla a pohlédla mu zpříma do očí, snad abych alespoň na pohled nepůsobila tak, jak jsem se momentálně cítila.
Podle jeho výrazu mi to neuvěřil ani náhodou. Palcem jedné ruky si promnul spodní ret, což na mě působilo, jako by o něčem přemýšlel, než udělal těch posledních pár kroků, které nás od sebe dělily. Pomalu se dostal až přede mě. Přitiskl se celým svým tělem k tomu mému, přičemž se rukama opřel o stěnu z obou stran mé hlavy, čímž mě dokonale uvěznil na tom jednom určitém místě. V té chvíli jsem se bála i nadechnout, nebo jakkoli pohnout.
Do nosu mě okamžitě udeřila jeho dobře známá vůně kolínské a na tvářích mě zašimraly jeho konečky vlasů, jež byly spadané v jeho tváři. Sledovala jsem, jak si pomalu přejíždí jazykem po spodním rtu, stejně tak, jako to dělal pokaždé, když se chystal svými rty sklonit blíže k těm mým.
Bála jsem se, že se znovu odtáhne, jen aby se znovu kochal nad mým zklamaným výrazem jako, když mi pomohl dostat se ven z auta. Proto jsem udělala tu věc, kterou bych v normálním případě zřejmě nikdy neudělala. Zoufalá doba si žádá zoufalé činy, tak se to přece říká, nebo ne? A já byla zoufalá. V této chvíli jsem byla zřejmě nejodvážnější, co jsem v blízkosti Dokonalýho Bastarda kdy byla.
Prsty jsem v obou dlaní zmuchlala látku jeho trička, za něhož jsem si jeho tvář přitáhla blíže a hrubě políbila.
Už jsem nechtěla hrát žádné hloupé hry, ani oddalovat to, po čem jsme oba jednohlasně toužili.