Just fuck my life [CZ]

39 chapter

„Výborně,“ usmál se potěšeně. Bylo to po dlouhé době poprvé, kdy se netvářil jako chladnej kámen a opravdu upřímně se usmál. Nebudu lhát, dost se mi to líbilo. „Tu knížku si mimochodem fakt vezmi, vrátíš mi ji až budeš chtít,“ ujistil mě znovu a pro knihu se natáhl ke konferenčnímu stolku, aby mi ji následně položil na tašku, jež byla stále pohozená na zemi, snad abych ji při odchodu nezapomněla u něho. „Předem ti můžu říct, že se o ni příští semestr budeme bavit na přednášce,“ prozradil mi s malým úšklebkem. Pak jako by si uvědomil, že řekl něco trochu nevhodného, vzhledem k tomu, že mezi námi stále zůstával viset ve vzduchu fakt, že on je můj profesor a já jeho studentka a že tu v podstatě děláme něco nepatřičného možná i trochu nelegálního vůči jeho profesorským zásadám a studentskému řádu vydaným univerzitou.

Stiskla jsem rty víc k sobě a na chvíli uhnula pohledem na gauč, načež jsem zrak opět upřela na něho. Už se taky nedíval na mě, momentálně si s nepředstíraným zájmem prohlížel svou sedačku.

„Co je to?“ podivil se zničehonic. Zohnul se ke krabičce od Liama, kterou jsem nestihla ještě celou otevřít, neboť mě u toho posledně vyrušila Rachel. Momentálně jsem neměla ponětí, jestli jsem neudělala hloupost, když jsem tu krabičku nechala ležet volně na jeho gauči. Pravděpodobně ale udělala.

„To je dárek,“ odpověděla jsem opatrně.

„Pro mě?“ zeptal se překvapeně, jeho husté obočí v té chvíli vyletělo o několik palců víš na jeho čele, přičemž dárek uchopil do svých dlaní a zkoumavě se ho prohlížel.

„Vlastně pro mě, dal mi to Liam,“ hlesla jsem, stále opatrně zvažujíc každé své slovo. Harryho vlastnosti se většinou vyznačovaly svou nepředvídatelností. Nikdy jsem nevěděla, co od něho čekat. Právě teď mu rysy ve tváři více ztvrdly a oči zlehka potemněly z jeho typické smaragdové na bouřkově šedou. Myslím, že se pořád ještě nevyrovnal s tím, že se o nás jeho kamarád dozvěděl a nebo prostě jen nerad slyšel, že mi dal jen tak zničehonic dárek. Já osobně jsem to taky stále nechápala.

„Nemáš narozeniny,“ poznamenal, ale jeho hlas trochu zakolísal nejistotou, proto jsem jeho poznámku potvrdila zavrtěním hlavy. V té chvíli jsem se ho chtěla zeptat jestli vůbec ví, kdy mám opravdu narozeniny, protože to by bylo na jednu stranu hodně zvláštní, ale na tu druhou bych se asi cítila trochu polichoceně. Každopádně jsem si nemyslela, že je k tomu ta správná příležitost. A taky nebyla.

„Myslím, že si s tím šaškem budu muset promluvit, chová se dětinsky, když si mě přes esemesky neustále dobírá kvůli tomu, že na mě něco má, k tomu pak otravuje i tebe,“ zamumlal popuzeně, tentokrát se jeho obočí stáhlo více k sobě a vytvořilo v prostoru mezi sebou několik hlubokých vertikálních linií. „Nebo si vyměním číslo,“ dodal ledabyle s pokrčením ramen, načež svou pozornost znovu zaměřil na ten balíček v jeho rukou.

„Můžu?“ zeptal se a prstem ukázal na víko. Nevěděla jsem, jestli chci, aby to otevřel přede mnou. Liam byl skvělý člověk, ale nebyla jsem si úplně jistá, jestli mu věřím ve vhodném výběru dárku. Mohlo tam být cokoliv. A když říkám cokoliv, tak klidně i něco absolutně nevhodnýho. Všichni moc dobře víme jaké štěstí mám u přitahování přátel. U všech z nich bych předpovídala, že by mi do dárku dali něco, čím by mě ztrapnili nebo u mě vyvolali nervozitu a úzkost. Protože tak dobré přátelé prostě mám.

Nakonec jsem s napětím přikývla. Teď už bylo v podstatě jedno, kdo sundá to víko z krabice, Harry to uvidí tak jako tak, když je se mnou ve stejné místnosti a pochybuju, že bych se se svým talentem udělat ze všeho trapnou situaci, dokázala nějak vykecat z téhle situace. Možná jsem si na to otvírání měla udělat čas už předtím a otevřít to sama, tak jak mi Liam radil.

Byla jsem pár metrů od něho, neviděla jsem pořádně do vnitřku, když tu krabičku držel tak blízko své hrudi. Ale byla jsem svědkem Harryho reakce. Nejdřív svraštil obočí, pak převrátil očima, načež pozvedl hlavu a zadíval se mi do očí jako by chtěl zkontrolovat mou reakci. Neviděla jsem to, co on, takže jsem se očividně tvářila dost nejasně.