Zaplatíš nebo zemřeš

.7.

Byla jsem za tím keřem asi pět minut a potom přijelo černé auto a z něj vystoupili ozbrojení muži v černém. Otevřeli dveře pánovi, který z nich vystoupil. Byl to zřejmě jejich šéf.
Mamka: ,,Zde jsem vám přinesla jeden a půl mega v hotovosti."
Šéf: ,,Ale já už nechci hotovost! Já chci tvou dceru. A vím, že tu s někým seš. Tak tomu člověku nařiď ať vyleze nebo tě tu na místě odkrágluji." Pomalu zvyšoval hlas. Mamka mi tedy naznačila hlavou ať vylezu. Vstala jsem z toho křoví a v ruce jsem měla Ak-47.
Šéf: ,,Zahoď tu zbraň!"
Já : ,,Ne! To raději zahynu!" Chytl mou mamku pod krkem a dal jí zbraň na spánek.
Šéf: ,,Znovu ti opakuji. Zahoď tu zbraň! Nebo tvá matka zemře!" Byla jsem v rozpacích.
Mamka: ,,Nedělej to!"
Šéf: ,,Zahoď tu zbraň!" Zbraň jsem nechala v jedné ruce a pomaličku ji pouštěla. Padla jsem na kolena a sklopila jsem hlavu. Jeden proti třem by byl nevyrovnaný boj. Odzbrojila jsem se a pomalu šla k němu.
Šéf: ,,Chytrá holka." Pustil mou matku a ta se rozbrečela.
Mamka: ,,Proč? Proč jsi šla k němu?" Šeptala.
Šéf: ,,To je vaše dcera?"
Mamka: ,,Ano." Špitla potichounku a sklopila zrak. Šéf mě vzal za ruku dovedl mě k autu a přiložil mi ke krku zbraň.
Šéf: ,,Udeláš nějakou pitomost a já tě odkrágluji! Rozuměla jsi??"
Já: ,,Ano." Řekla jsem potichounku a ukápla mi slza. Jeli jsme celkem dlouho. Vždy když jsem se chtěla podívat z okna on mě zatlačil tou zbraní více do krku a tak jsem to dále nezkoušela. Konečně jsme byli na místě. Vystupovala jsem a jeden z jeho bodyguardů mi zavázal oči. Divím se, že to neudělali před jízdou. Stále jsem cítila na krku studenou zbraň. Odvedli mě do jakési místnosti, tam mi dali pouta na ruce, zavázali mi nohy lanem a pak mi dali roubík. Za pár minut jsem si sundala šátek a roubík. Pinetkou jsem si odemkla pouta a nakonec jsem si rozvázala provaz na nohách. Pinetku jsem si vrátila do vlasů. Rozhlédla jsem se po pokoji, kde byla stará matrace a jedna skříň. Také tam bylo malé okénko. Došla jsem k němu a ladně jsem jím prolezla. Dopadla jsem na hezky upravený trávník. Utíkala jsem směrem k živému plotu a prolezla jím. Dostala jsem se přes živý plot a uviděla jsem před sebou les. Utíkala jsem pryč. Chtěla jsem od nich pryč. Utíkala jsem tím lesem asi tak půl hodiny až jsem se dostala k silnici. Cvilku jsem po té sinici šla a chvilku běžela, ale venku jsem nebyla nadlouho. Okolo jelo mě již známe auto. Rozběhla jsem se na opačnou stranu než jelo a snažila jsem se jim zmizet. Zastavil mě až varovný výstřel do vzduchu. Lekla jsem se a tím jsem spadla do škarpy. Chytl mě pevně za ruku mladý blonďák, sikla jsem bolestí a poslušně jsem s ním šla až do chvíle, než jsem uviděla jejich šéfa jak má v ruce zbraň a je celkem naštvaný. Začala jsem sebou cukat. Konečně! Vytrhla jsem se tomu blonďákovi ze sevření. Popoběhla jsem o pár metrů dál. Zastavila jsem se a sedla si na krajnici silnice. Byla jsem unavená, vyčerpaná a vyděšená pomalu jsem usínala. Probudilo mě až pevné sevření mé paže a chladný lauf zbraně na spánku. Cukla jsem sebou, protože jsem se lekla.
Šéf: ,,Tak ty jsi mi utekla?! Za to tě trest nemine!" Z jeho očí sršel hněv. Hodně mě děsil tím pohledem a také mě děsila myšlenka, že má zbraň.
Já: ,,Klidně mě můžeš odkráglovat na místě." Šéf odjistil zbraň. Střelil mi do holení kosti. Padla jsem na zem. Dále mě střelil do paže, tu kulka jenom škrábla. Ležela jsem na zemi zcela bezmocná. Přibližil se ke mě a namířil mi zbraň na hlavu. Cukla jsem a v tu chvíli vystřelil. Kulka mě škrábla na krku.
Šéf: ,,Svažte ji a dejte ji do kufru." Svázali mě a do toho kufru mě hodili. Jeli jsme asi dvacet minut. Auto se zastavilo, věděla jsem, že ještě nejsme na místě. Otevřeli kufr. Vytáhli mě z něj, chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukala. Byli jsme poblíž lesa.
Já: ,,Chci si odskočit."
Šéf: ,,Tenhle starý trik znám. Lousi, prohlídej ji." Šla jsem s tím blonďákem Luisem, na tu nohu jsem nemyslela. Louis mě celou dobu držel hodně pevně za ruku. Pak mě pustil. Nevím co mě to napadlo, ale začala jsem mu utíkat. Se zavázanýma rukama a se zraněnou nohou špatně běhá. Louis mě stazil k zemi, vzal telefon a zavolal šéfovi o říkal do toho telefonu: ,,Jonatane ta dívka se mi pokusila utéci, ale dopadl jsem ji. Mám ji odkráglovat?" Víc jsem z toho hovoru neslyšela. Louis mě zvedl a vedl mě zpět k autu.
Šéf: ,,Tak co? Odskočila sis?"
Já: ,,Ne! Ty zkurvenej mafiáne!" Dostala jsem facku tak velkou, že jsem padla na asfalt a praštila jsem se o něj hlavou. Pomalu jsem ztrácela vědomí.