Zaplatíš nebo zemřeš

.4.

Probudila jsem se v malé temné místnosti. Pomalinku jsem se vzpamatovávala. Zjistila jsem, že mám zavázanou pusu, svázané ruce a nohy.
Pokusila jsem se z pevných lan vyprostit, ale nešlo to.
Uslyšela jsem cvaknutí kliky. Začala jsem se bát. Neměla jsem nic k obraně. Přimáčkla jsem se do jednoho rohu této místnůstky, zavřela jsem oči a čekala co se bude dít. Pootevřela jsem jedno oko, abych se ujistila, jestli tu někdo je.
Peter: ,,Malá neboj se. Já ti neublížím."
Otevřela jsem obě oči. Uviděla jsem hezkého blonďáka se zelenýma očima.
Já: ,,Kdo jsi? Co po mě chceš? Kdo je tvůj šéf?"
Peter: ,,Já jsem Peter. Já jen chci, aby ses nebála. A kdo je můj šéf? Tak toho brzo poznáš." Rovázal mi lano na nohách.
Peter: ,,Vstaň. Teď nic neříkej a dělej co ti šéf řekne, protože kdyby jsi neuposlechla tak by tě mohl odkráglovat." Kývla jsem a poslušně jsem šla.

Šéf: ,,Díky Petere, že jsi mi ji přivedl. Už můžeš jít."
Šéf: ,,Klekni si na zem!" Zakřičel a já jsem poslechla.
Šéf: ,,Já tě teď rozvážu, ale musíš mi slíbit, že nikam neutečeš." Kývla jsem a on mě rozvázal.
Já: ,,Kdo jste? A proč tu jsem?" Dostala jsem facku
Šéf: ,,Já jsem se tě na nic neptal a říkej mi pane."
Já: ,,Ano pane."
Šéf: ,,Tak se mi to líbí." Ušklíbl se, a přitáhl si mě do polibku.
Nevím co mě to napadlo, ale škubla jsem, protože jsem nechtěla polibek a po škubnutí jsem mu dala facku a to byla největší chyba,kterou jsem v životě udělala.
Šéf: ,,Co si to dovoluješ ty jedna.." Byl velmi naštvaný, napřáhl se a dosta jsem strašně velkou facku, asi tak destkrát větší než jsem mu dala. A aby toho nebylo málo, praštila jsem se do hlavy o zem. Zasténala jsem. On se mnou potom hodil o zem. Tekla mi krev z koutku u pusy a z nosu. Hodně jsem se ho bála. Nevěděla jsem co mi může dále udělat.
Šéf: ,,Petere!"
Peter: ,,Ano šéfe."
Šéf: ,,Odveď ji zpět do jejího pokoje."
Peter: ,,Ano šéfe."
Peter mě odvedl do pokoje, kde jsem se probrala.
Já: ,,Petere? Jak se jmenuje tvůj šéf?" Řekla jsem tichým hlasem
Peter: ,,Můj šéf se jmenuje Sebastian Brackl."
Já: ,,Aha. A neznáš někoho se jménem Jonatan Brown?"
Peter: ,,Ano, znal jsem ho, byla to krysa v naší organizaci. A teď se může skrývat kdekoliv. Je to mistr převleků."
Já: ,,Děkuji." Začala jsem si ošetřovat svá drobná zranění.
Peter: ,,Omlouvám se ti, že šéf nemá rád, když na něj někdo mluví bez vyzvání."
Já: ,,Neva, to jsem zjistila na vlastní kůži." Usmála jsem se.

Z pohledu šéfa (pána)
Co si to ta holka myslela? Říkal jsem si sám pro sebe. Peter právě vyšel z té mistnosti s kamenným výrazem.
Peter: ,,Šéfe? Mohu se zeptat proč ji potřebujete?" Sednul si k barovému stolku, vyndal dvě skleničky a nalil do nich wiski.
Já: ,,Petere, já ji potřebuji jen z toho důvodu, že budu vydírat jejího přítele Andyho." Ušklíbl jsem se a napil se wiski.
Peter: ,,Kolik po tom jejím příteli budete požadovat?"
Já: ,,No chci aby zaplatil částku jeden milion dolarů v kotovosti."
Peter: ,,A co když nezaplatí?"
Já: ,,Tak by se jeho milované Psycho vedlo špatně." Usmál jsem se a položil již prázdnou sklenku.

Pohled Psycho
Ten kretén mě zbije, zavře mě do malé mistnosti bez oken a ještě mi nedá pití ani jídlo?? Říkala jsem si sama pro sebe.
Seděla jsem tam na zemi a pak mi došlo, že mám rozvázané ruce. Začala jsem bouchat do dveří a řvala jsem : ,,Pusť mě! Slyšíš?! Pusť mě ven!!" To byla asi ta druhá největší chyba za dnešek. Jejich šéf vběhl do toho pokoje kde jsem byla.
Šéf: ,,Co to si myslíš, že kurva děláš?!" V ruce měl nůž
Já: ,,Chci pryč! Toho sis nevšiml?!" Zvýšila jsem na něj hlas a vstala jsem. Byli jsme face to face, všimla jsem si, že jsem ho zase naštvala.
Šéf: ,,Jak to se mnou mluvíš?!! Dovolil jsem ti snad to abys mi tykala?!!" Ohnal se po mě nožem. Já jsem se mu vyhla, chytla jsem mu ruku a vytrhla z ní nůž.
Já: ,,Co teď uděláš?!" Mířila jsem mu nožem na hrdlo.
Šéf: ,,Myslíš, že se jen tak vzdám?!" Sáhl po zbrani, kterou měl u pasu a namířil na mě. Mířil mi přesně mezi oči.
Já: ,,Tak mě klidně zabij!" On odjistil zbraň, ale nevysvětlil.
Já: ,,Bojíš se, že ti můj přítel rozbije držku?"
Šéf: ,,Ne a teď mi vrať ten nůž."
Já: ,,Ne." Bodla jsem mu ho do stehna a pokusila jsem se utéci. Jenže on mě střelil do paže. Rána byla velmi hluboká a hodně krvácela, ale to mě nezastavilo a utíkala jsem dál. On tam řval bolestí (ten nůž byl dlouhý asi tak patnáct centimetrů a široký asi tak pět centimetrů), protože jsem mu ho do toho stehna zabodla celý, tak neměl šanci se moc dobře pohybovat.
I když mě ta ruka hodně bolela, tak jsem se snažila najít východ.