A Ball Of Reasons (Sterek) ✔

12. Správná věc

Zírá do stropu už přinejmenším hodinu a stále, i po dalším dni, si v hlavě představuje onu sebevraždu, o níž se dozvěděl. Pokaždé, když na to myslí, má pocit, jako by byl také nějakým způsobem uvězněný ve svém těle. Jako by už nikdy nemělo mít nic svůj vlastní smysl. Jako by byl celý život o ničem.

Čeká, až se zde Stiles objeví a on si s ním bude moci o všem promluvit. Už zná celou tu příšernou skládačku, která dohnala hnědookého k tomu poslednímu činu. Už zná všechny důvody. A pořád mu v hlavě hloubá jakýsi pocit, že i kdyby byla sebemenší maličkost jinak, Stiles tu hned mohl být.

Stiles by mu určitě pověděl, že by jeho rozhodnutí nic nezměnilo. V té poslední fázi už asi těžko, ale během těch prvních to mohl někdo z nich zastavit. Někdo z nich mohl udělat něco, co by ho přimělo nemyslet a neuvažovat nad sebevraždou.

Jenže teď je pozdě o tom uvažovat. Stiles je už měsíc po smrti a některé věci jsou stále stejné. Lidi jsou pořád povrchní a plní závisti. Pořád se městem proslýchají nové a nové drby. A ani smrt sedmnáctiletého mladíka to nedokáže zastavit.

Proud myšlenek zpřetrhá tiché zaklepání na dveře. Zřejmě by měl nějak reagovat, jenže on mlčí. Nechce s nikým mluvit. Ani se s nikým vidět.

"Neodháněj je od sebe," ozve se starý známý hlas, který ho donutí vyšvihnout se do sedu.

Srdce se mu rozbuší jakousi radostí, neboť jeho černé zorničky bystří chlapce, jehož má neustále plnou hlavu. Konsternovaně na něj zírá, zatímco hnědooký stojí opřený o dveře a usmívá se. Těmi nejkrásnějšími rty, jaké kdy Derek viděl.

Chvilku jakéhosi štěstí však naruší opět tiché zaklepání a Stiles se rozplyne v jakémsi dýmu.

Neodháněj je od sebe, proběhne mu hlavou a proto vyzve osobu dále. Ovšem uvnitř sebe cítí jakousi nechuť s někým mluvit.

Zpoza dveří vykoukne Laura s ustaraným výrazem na tváři.

"Můžu?" položí dívka dotaz a sleduje bratrovu nic neříkající tvář.

Derek jen pokyne rameny a sklopí hlavu k zemi. Před očima má stále ten nádherný úsměv. A ty známé jiskřičky v hnědých očích. Tak moc by si přál mít ho teď u sebe. Laskat ho ve vlasech a opakovat mu tu větu stále dokola. Že ho miluje.

Laura se posadí na pohovku pod výklenkem ve zdi a prohlédne si svého bratra od hlavy až k patě. Je to, jako by ho skenovala a Derek cítí její oči na každičkém kousku svého těla. Proto zvedne hlavu a obdaruje ji svým tázavým pohledem.

"Jak ti je?"

Chápe, že se ptá. Po tom, co se včera vrátila ze záchodů byl do konce po školy zamlklý a nemluvil ani tehdy, když spolu jeli domů jejím autem. Viděla ty slzy v jeho očích tak stejně, jako je viděla u Lydie, Ericy, Allison či dokonce i Scotta.

Nezeptala se však na nic. Až do teď.

"Bylo mi i líp," sklopí zelenooký hlavu zpět k zemi. Znovu pociťuje ten chlad, jaký cítil, když ho poprvé po tom oznámení uviděl. Je tu. S ním. A stejně jako on, čeká na pravou chvíli, kdy si budou moci promluvit.

Pokojem otřásá napjaté ticho, které není ani jednomu příjemné. Zdá se, že Laura má něco na srdci. Neví ale jak začít.

"Dereku," osloví ho nakonec, čímž ho donutí zvednout hlavu, "je tu něco, co bych ti chtěla říct. Nebo respektive, k něčemu bych se chtěla přiznat."

Je tu zpátky. Ten stejný strach, jaký cítil, když četl deník. Ta stejná zvědavost, s níž pročítal stránky. Co po něm Laura chce? K čemu se chce jeho sestra přiznat?