Sázka II // Ment✔

Ano

Dopis jsem položila na stůl a zůstala sedět jako opařená. Samozřejmě, že jsem věděla, že ke mně Tomáš chová jisté city, ale nikdy jsem si to nijak neuvědomovala, nepřipouštěla. Okamžitě se mi vybavil den, kdy jsem si tuhle pravdu uvědomila, kdy jsem přišla na to, že z jeho strany jsme víc než kamarádi.

Flashback

"Měla by si svému příteli nastavovat budík," Hodil na zem batoh a posadil se na schody.

"Nechceš mi říct, že nemáš klíče?" Podívala jsem na něj, ale on jen zakroutil hlavou.

"Mám, v pokoji na stole," Pousmál se a já se s povzdechnutím posadila vedle něj.

Chvíle ticha pokračovala, protože ani jeden z nás nevěděl, co říct. Podívala jsem se na Tomáše, který pořád poposedával na schodu a nervózně si hrál se zipem od batohu.

"Máme za sebou první den a já mám pocit, že už musí být polovina listopadu, " Pousmál se, aby prolomil ticho, ale zase se na mě ani nepodíval.

"To jo, bude to dlouhý," Přikývla jsem a dál sledovala, jak je v mojí přítomnosti nervózní. Bylo to zvláštní, ale ani já jsem se s ním necítila úplně v pohodě.

"Vážně jsi změnil obor jenom kvůli tomu, že by tě to nebavilo?" Tuhle otázku jsem měla v hlavě celý den, ale nějak jsem se neodvážila zeptat.

"Možná... a možná je v tom něco víc," Promluvil tiše, jako by si to chtěl pošeptat jen pro sebe, ale já to i přesto slyšela.

V tu chvíli jsem neměla odpověď, jen jsem se stejně jako on dívala před sebe, někam do dálky, myšlenkami úplně jinde.

Konec flashbacku

Honza už dopis taky dočetl a tiše vzhlédl ke mně. Měla jsem v tu chvíli chuť utéct někam strašně daleko od všech a od všeho. Srovnat si myšlenky, vyrovnat se s pocitem, že se budu vdávat,  a že zároveň s tím ztrácím nejlepšího kamaráda.

Cítila jsem na sobě Honzův pohled. Po kousíčkách mě studoval, čekal až se na něj podívám, jenže já byla myšlenkami někde ve vesmíru. Pak ale udělal věc, kterou bych od něj po přečtení dopisu rozhodně nečekala. Přitáhl si mě k sobě do objetí a tím mě vrátil zpátky na zem. Položil mi hlavu na svoje rameno a nechal mě slzami máčet jeho košili.

"Lásko, spolu zvládneme všechno..." Šeptal mi tiše do vlasů. "...Tomáš si taky poradí. Jednou se šťastně vrátí a celé téhle kapitole se společně upřímně zasmějeme," Políbil mě na čelo a já jsem nepatrně přikývla.

"Vlastně... pro tebe dneska ještě něco mám," Pousmál se a sáhl do stolku vedle gauče.

Podívala jsem se na jeho ruku, ve které držel další krabičku.

"Požádáš mě o ruku ještě jednou?" Zeptala jsem se se smíchem a otřela si slzy.

"Ne, tohle je jenom taková drobnost, našel jsem to pod postelí," Zasmál se a zakroutil nad tím hlavou.

Krabičku jsem nedočkavě otevřela a uvnitř spatřila růžový přívěsek na náramek ve tvaru pennyboardu.

Jenom jsem se šťastně usmála a přisála se mu na rty.

Byl to ten nejupřímmější polibek...

Vyjádřila jsem v něm všechnu lásku lépe než všemi slovy...

Milovala jsem ho a on mě taky...

Neexistovalo nic kromě nás dvou...

Konečně jsem byla naprosto ŠŤASTNÁ

Taaakže :D

Tohle byla poslední oficiální kapitola tohohle příběhu.

Chtěla bych strašně moc poděkovat vám všem, kteří jste vydrželi až do konce, četli tuhle knihu, dávali hvězdičky, komentovali a psali mi zprávy. Jste dokonalý a bez vás bych to nikdy nedopsala do konce.

Už několik dní opravuju první díl knihy, možná se někdy pustím i do tohohle, takže pokud byste si chtěli mojí krátkou "sérii" přečíst znovu, třeba s méně pravopisnými chybami, tak tak určitě učiňte.

Brzy pro vás připravuju novou knížku, která už sice nebude ze světa youtuberů, ale snad se mezi vámi najde někdo, kdo by si ji třeba rád přečetl :)

Takže ještě jednou, děkuju vám moc, mám vás ráda,

Vaše Lussie♡♡