Je mi to moc líto

1K 80 19
                                    

"Nenechala jsem si tu včera mobil?" Vzpomněla jsem si při pohledu na něj.

"Jo, je na stole," Usmál se.

Vzala jsem si mobil a posadila se na druhou postel, když v tom někdo zaklepal na dveře. Tomáš se hned zvedl a otevřel, ve dveřích stál Honza...

"Ahoj," Zůstal překvapeně stát ve dveřích, zatímco já jsem se pomalu zvedla z postele.

"Ahoj," Přešla jsem k němu a zastavila se kousek od něj.

"Co tady děláš?" Zeptal se tiše a vyčítavě se na mě přitom díval.

"Promiň," Bylo to jediné smysluplné slovo, které ze mě v tu chvíli vypadlo.

"Nemusíš se omlouvat, myslím, že už tomu všemu rozumím," Zklamaně si povzdechl a díval se mi přitom přímo do očí.

"Ne, vůbec to nechápeš," Probrala jsem se najednou, ale on mě přerušil.

"V tom máš pravdu... věděl jsem, že jste si blízcí, ale ne zas až takhle. Věřil jsem vám... oběma," Ukončil větu a ještě významněji se podíval na Tomáše.

"Honzí, ale takhle to vůbec nebylo," Zadržovala jsem slzy a snažila se přitom mluvit co nejvíc přesvědčivě a srozumitelně, aby se mi hlas po každém slově nezlomil. "Spala jsem u Anči, ale tady jsem si nechala mobil. Chtěla jsem ti zavolat, ale Anči mobil byl vybitý a sem už jsem chodit nechtěla,"

"Tak si ho mohla dobýt, víš jak jsem se o tebe do prdele bál?" Zvýšil hlas, což mi začínalo být nepříjemný, takže jsem jen němě přikývla. "Nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti něco stalo,"

"Je mi to tak moc líto," Po jeho poslední větě už jsem se na nohou držela jen z posledních sil a v duchu doufala, že se tu teď totálně nezhroutím.

"Věř mi, že mě to mrzí mnohem víc," Díval se na mě pohledem, který mě naprosto ničil.

"Není to tak jak si myslíš," Zkusila jsem to ještě jednou, ale on mě zase přerušil.

"I když mě to bolí, vím, co jsem viděl a věřím tomu... víc než tobě... je mi to líto," Sklopil hlavu a mně se z oka vydrala první slza, která už se nedala zadržet. "Snad spolu budete šťastní," Povzdechl si a otočil se k odchodu. Zabouchl za sebou dveře a po chodbě se vydal k východu.

Zůstala jsem stát na místě, neschopná jediného pohybu. Na chvíli jsem snad přestala dýchat a před očima se mi z nedostatku kyslíku mlžilo. Mohla jsem otevřít dveře a rozběhnout se za ním, ale moje nohy mi to nedovolily.

Jen jsem tupě zírala na dřevěné dveře, které nás od sebe najednou dělily jako nepřekonatelná překážka, která se nedá nijak obejít a je příliš těžká na odsunutí. Propast, která se mezi námi najednou vytvořila, byla hlubší než nejhlubší příkop a všechny mosty byly jakoby v nedohlednu.

Nohy už mě neudržely a já pomalu padala k zemi. Temnota, která se přede mnou otevírala, se mi rozprostírala před očima a já do ní padala se záchraným lanem daleko za sebou.

Na poslední chvíli mě zachytily něčí ruce a vyzvedly mě do teplého náručí. Na chvíli jsem vážně věřila, že se mi vše jen zdálo a ze zlého snu jsem se probudila v Honzově náručí.

Jenže to byla jen chvilková představa, která se rozpustila, když jsem otevřela oči. Tomáš se se mnou posadil na postel a starostlivě mě hladil po zádech.

"Je mi to moc líto," Zašeptal a já tiše přikývla. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a tričko mu máčela slzami. Bylo mi to tak moc líto...

"Kdybych pro tebe mohl něco udělat... cokoliv," Starostlivě se pousmál a já trochu zvedla hlavu abych na něj líp viděla.

"Už jenom tím, že tu jsi se mnou toho děláš víc, než si myslíš," Přes slzy jsem se taky usmála a přitiskla se víc k němu.

"Tak dobře," Přilývl a pohladil mě po zádech.

"Možná... bych za ním mohla jít," Napadlo mě a trochu jsem se od Tomáše odtáhla.

"Myslíš, že je to dobrý nápad?" Nechápavě se na mě díval.

Nevím, ale tak domů stejně musím," Pokrčila jsem rameny a začala se zvedat.

"Nemusíš, můžeš zůstat tady," Usmál se a šel za mnou.

"Nemůžu, akorát budeš mít kvůli mně nějaký problém," Otočila jsem se na něj.

"Nebudu, Rady tady stejně věčně není, nikdo si tě tu nevšimne a navíc... aspoň tu konečně nebudu sám," Usmál se a chytl mě za ruku.

"Ne, vážně už půjdu," Stáhla jsem si ruku zpátky k sobě.

"A nemám tě aspoň doprovodit?" Zeptal se ještě, když už jsem stála ve dveřích.

"Ne, chci jít sama... prosím..." Naposled jsem se na něj otočila a on jen přilývl, že chápe.

"Děkuju moc... za všechno," Usmála jsem se na něj a na záda si hodila batoh.

"Uvidíme se v pondělí, kdyby cokoliv, tak mi zavolej," Pousmál se taky a ještě mě letmo objal.

"Ahoj," Rozloučili jsme se konečně a já se chodbou vydala ke schodům a následně k východu.

Honza

Nasedl jsem do auta a co největší rychlostí jel přes město domů. Pomáhalo mi to srovnat si myšlenky a začít uvažovat reálně. Zaparkoval jsem před domem a po schodech vyběhl nahoru. Rychle jsem za sebou zavřel dveře a zamířil rovnou na terasu. Potřebuju na vzduch...

Stál jsem tam možná půl hodiny, když jsem uslyšel cvaknutí dveří. Neřešil jsem to, dokud se nezačaly ozývat blížící se kroky za mnou. Otočil jsem se a uviděl Lucy, která se beze slov a se slzami v očích postavila vedle mě...

Ahoj všichni :)

Tak jsem po skoro dvou měsících zase konečně něco napsala... moc se omlouvám, že jsem si dala takovou dlouhou pauzu a nic vám o tom neřekla, ale poslední dobou jsem řešila spoustu věcí a neměla jsem vůbec čas ani náladu na psaní a nechtěla jsem se do toho nějak vyloženě nutit nebo tak...

Takže vám moc děkuju za obrovskou trpělivost, kterou se mnou máte a doufám, že teď zase budu vydávat alespoň v rámci možností pravidelně a vám se bude příběh i dál líbit ;)

Děkuju za přečtení, hvězdičku, komentář a tak dál :D

Vaše Lussie♡♡

Sázka II // Ment✔Where stories live. Discover now