Sázka II // Ment✔

Všechno tohle je zase hazard s city?

"Tak už pojď!!" Zakřičela jsem do dveří na Honzu, který stál před zrcadlem a už si snad potřetí geloval vlasy.

"To sis tam mohl rovnou vylejt celou lahvičku," Zasmála jsem se, když se konečně dostavil na chodbu.

"Ty taky nejsi nejrychlejší," Hodil po mě klíče od auta a obul si boty. Jenom jsem nad tím protočila očima a počkala než projde kolem mě, abych mohla zamknout dveře.

"Nezajdeme večer na večeři?" Obmotal si ruce kolem mého pasu, zatímco já jsem zápasila s klíčem v zámku. Políbil mě na krk hned vedle svého rudého ranního výtvoru, který si pyšně prohlížel.

"Mohli bysme," Otočila jsem se k němu, když jsem konečně zamkla, a obmotala mu ruce kolem krku. S úsměvem mě políbil a svůj stisk na bocích zesílil.

"Musíme jít, lásko," Odtáhla jsem se smutně, ale jeho ruce mi nedovolily odejít.

"Ještě chvilku," Zašeptal mi do rtů a znovu mě začal líbat.

"Necháme to na večer," Pousmála jsem se a on mě konečně neochotně pustil.

Seběhla jsem schody a Honza hned za mnou. Podržel mi dveře a na parkovišti jsme oba nastoupili do auta.

Cesta do nemocnice rychle utíkala a během chvíle už jsme vcházeli do Tomášovo pokoje, ve kterém Tomáš spokojeně seděl na posteli a překvapivě se díval do mobilu.

"Ahoj," Pozdravila jsem ho s úsměvem.

"Čau," Usmál se taky a pak se pozdravil s Honzou.

"Tak můžeme jet?" Zeptala jsem se a Tomáš se s přikývnutím zvedl. Pořád měl spoustu modřin, šrámů přes obličej a namožené zápěstí, ale pomalu došel k autu, kam jsme se taky posadili a vyjeli směrem ke kolejím.

×××

"Musím jet rovnou do kanceláře, mám domluvený natáčení," Zastavil Honza na parkovišti a otočil se ke mně.

"Dobře, to zvládneme," Usmála jsem se dozadu na Tomáše a pak svojí pozornost věnovala zpátky Honzovi.

"V šest tě tu vyzvednu?" Usmál se a políbil mě na rty.

"V sedm doma, musím se ještě trochu upravit," Oplatila jsem mu úsměv a vystoupila za Tomášem, který už čekal před autem.

"Dobře," Přilývl ještě Honza, než jsem zavřela dveře a on se zamáváním odjel.

Donesla jsem Tomášovi do pokoje tašku, kterou měl v nemocnici a posadila se na postel.

"Hele... víš, že mi můžeš říct všechno," Zvedla jsem k němu hlavu a upřeně a zároveň trochu netrpělivě, možná i nervózně ho pozorovala.

"Myslíš něco konkrétního?" Pousmál se a posadil se vedle mě.

"Ne," Zakroutila jsem hlavou. "Jenom ti to tak připomínám, kdybys na to při tom nárazu do hlavy náhodou zapomněl," Zasmála jsem se a i na jeho rtech se objevil malý úsměv.

"Nikdy bych ti nelhal a nikdy bych ti nic netajil," Pousmál se a položil svojí ruku na mojí. Otočil svůj pohled na mě a upřeně mě pozoroval, což mi začínalo být docela nepříjemný.

"Nedáš si něco k jídlu?" Vytrhla jsem mu ruku a s trhnutím se postavila. Co se to se mnou děje? Pořád musím myslet na to, co mi řekl včera v nemocnici, je na tom něco pravdy?

"Můžeme si zajít na oběd," Nechápavě mě studoval pohledem a pokrčil přitom rameny.

"Ty máš odpočívat, tak zůstaň poklidně ležet a já tam dojdu," Zatlačila jsem ho rukou do hrudi, aby si lehnul a pak se vydala ke dveřím.