Sázka II // Ment✔

Ta sázka, miluju tě

"Kde je Honza?" Vypadlo ze mě okamžitě aniž bych se zamyslela.

"Zlato..." Chytla mě se slzami v očích za ruku a starostlivě se na mě podívala. "On... prostě odešel,"

"Myslíš, že jsem něco udělala špatně?" Zvedla jsem hlavu a nechala už slzám volný průběh. Nesnažím se nic skrývat. "Myslíš si, že má právo se na mě zlobit?"

"Rozhodně ne, ty si neudělala nic špatně, on je žárlivej kretén, kterej ti celou tu dobu nebyl schopnej ani věřit a ještě z toho obviňuje tebe," Pokroutila hlavou a pořád se na mě nechápavě dívala, jakoby ani nevěřila, že mě něco takového vůbec napadlo.

"Mám o něj strach..." Zašeptala jsem. "Jak je to dlouho co odešel, jak dlouho jsem vlastně byla mimo?" Začala jsem na ní chrlit další otázky, při kterých jsem se snažila otřít si z tváří pramínky neposedných slz.

"Spala si celou noc... je pondělí ráno," Pousmála se. Bylo na ní vidět, jak je unavená, nejspíš kvůli mně nespala celou noc, vysvětlovalo by to potom ty kruhy pod očima. "Od včerejšího večera, kdy jsme dorazili do nemocnice, jsem ho neviděla," Řekla tiše, když se hlasitě otevřely dveře a dovnitř nevešel nikdo jiný než Rady s ranním menu z McDonalds v ruce.

"Už si vzhůru," Posadil se s úsměvem na židli vedle postele, která při jeho dosednutí nebezpečně zaskřípala. "Tomáš je taky v pořádku," Pokračoval. "Je na pokoji hned vedle, před chvílí ho přivezli,"

"Tomáš, úplně jsem na něj zapomněla," Odhrnula jsem ze sebe peřinu a jala se vstát z postele.

"Asi máš pořád plnou hlavu někoho jiného," Pousmála se Anča.

"Co se s ním stalo?" Ignorovala jsem Anči poznámku, i když mému vražednému pohledu neunikla. Postavila jsem se a na chvíli zavrávorala. Svět se mi zatočil před očima. Posadila jsem se zpátky na postel a zavřela oči. Když se můj mozek vrátil na zem, zase jsem je otevřela a podívala se na své vyděšené kamarády.

"V pohodě?" Vypadlo z Radyho a já sebejistě přikývla.

Honza

Probudil jsem se na lavičce. Absolutně jsem netušil, co se děje, ale jakmile jsem se posadil, strašně mě rozbolela hlava. Chvíli jsem ještě poseděl, když jsem si uvědomil, že vlastně ani nevím, kde jsem. Rozhlédl jsem se po neznámém parku a po chvíli se pokusil zvednout. Po krátkém ujištění, že při prvním kroku nespadnu na zem, jsem se odvážil pustit lavičky a vydal se směrem, kde mezi stromy prosvítala ulice.

Naproti přes silnici jsem zahlédl bar, u kterého se mi překvapivě vybavilo něco že včerejší noci.

Bar - pití - stolička - tvrdá zem - lavička - a tím to končilo.

Když jsem se přibližně zorientoval, kde se zrovna nacházím, rozhodl jsem se vydat rovnou k nemocnici, ve které, jak jsem předpokládal, by měli pořád ležet Lucy s Tomášem.

Došel jsem k nemocnici a na vrátnici se zeptal na pokoj, Lucy už prý pustili, ale vydal jsem se k Tomášovi, jelikož jsem tak nějak tušil, že by tam pravděpodobně měli stejně všichni být.

Lucy

Po snídani a krátkém vyšetření mě pustili, ale já jsem namísto domů zamířila rovnou vedle k Tomášovi, zatímco Rady s Ančou se vydali pro nějaké další jídlo.

Tiše jsem vešla dovnitř a posadila se na postel k němu. Přístroje okolo něj pravidelně pípaly a Tomáš klidně ležel, oči pevně zavřené, zhluboka oddechoval. Svojí ruku jsem položila na jeho a jemně jí stiskla.

"Vím, že mě teď neslyšíš, ale je tu něco, o čem chci mluvit, co nechci aby nikdo slyšel," Začala jsem, slzy opět nakrajíčku. "Máš mě rád, vím to... Nemusíš vůbec nic říkat, protože já už to dávno vím, všimla jsem si toho... Ale jak sám víš, láska je něco, co nikdo z nás neovlivní, přijde to samo a nedá se to zrušit. Je mi vážně líto, že ses musel zamilovat zrovna do mě, protože já ti to nemůžu vrátit... Mám tě moc ráda, záleží mi na tobě, mám o tebe strach, ale i přes to všechno... Prostě pořád miluju toho debila..." Zasmála jsem se a jedna slza stekla po mé tváři.

"Lu-ci" Ozvalo se tiše z Tomášových úst. "Já-tě-pot-řebuju" Šeptal přidušeně, jakoby o sobě vůbec nevěděl. "Ta-sázka-miluju-tě" Mluvil naprosto zmateně. Jaká sázka?! Vůbec jsem nerozuměla, co chce říct.

Tomáš

"... co nechci aby nikdo slyšel,"

"Nemusíš vůbec nic říkat, protože já už to dávno vím, všimla jsem si toho..."

"Mám tě moc ráda, záleží mi na tobě,"

"Prostě pořád miluju toho debila..."

Slyšel jsem zdálky milý hlas. Něco mi říkalo, že mám odpovědět, že to nemůžu nechat jen tak. Celé tělo mě bolelo, ale i přesto se mi podařilo dostat ze sebe pár smysluplných slov.

"Luci, já tě potřebuju," Zněla myšlenka v mé hlavě, odpovídající známému hlasu zvenčí.

"Ta sázka, miluju tě," Řekl jsem to, moc jsem nad tím nepřemýšlel, ale prostě jsem to řekl.

Zhluboka jsem dýchal. Cítil jsem se naprosto slabý, neschopný se pohnout. Po chvíli jsem opět přestal vnímat a ponořil se do říše snů.

Honza

Přišel jsem k Tomášovo pokoji a natáhl ruku, že zkusím zaklepat, když jsem uvnitř uslyšel hlasy. Nebo spíš jeden hlas, ten, který bezpochyby patřil Lucy.

"Máš mě rád, vím to... Nemusíš vůbec nic říkat, protože já už to dávno vím, všimla jsem si toho... Ale jak sám víš, láska je něco, co nikdo z nás neovlivní, přijde to samo a nedá se to zrušit. Je mi vážně líto, že ses musel zamilovat zrovna do mě, protože já ti to nemůžu vrátit... Mám tě moc ráda, záleží mi na tobě, mám o tebe strach, ale i přes to všechno... Prostě pořád miluju toho debila..." Dokázal jsem si představit, jak se na konci sladce usmála, jako to dělá vždycky. Pořád miluje toho debila... Znělo to tak hezky... Nebudu lhát, když řeknu, že mě tohle doslova zahřálo u srdíčka.

Další hlasy už jsem neslyšel, tak jsem zaklepal na dveře a bez čekání vstoupil dovnitř.

Ahoj :)

Moc se omlouvám, že jsem to o víkendu nestihla, ale prostě toho bylo nějak moc... Tohle je tedy ještě kapitola za minulý týden a to znamená, že ještě tenhle týden (pokud budu stíhat) by měla vyjít ještě jedna ;)

Jinak... zase jsem se naprosto bez nápadu prostě rozepsala a nakonec z toho vzniklo tohle. Není to žádný zázrak, ale do příběhu to docela sedí, tak snad je to v pohodě. Ještě... musela jsem tady docela přeskakovat z postavy na postavu, protože jinak by příběh asi nedával moc smysl a navíc jsem potřebovala, abyste to pochopili z pohledu každého, tak snad jste se v tom moc neztráceli a část se vám líbila ;*

Děkuju za přečtení, hvězdičku, komentář...

Vaše Lussie♡♡